Pokud jde o povahu našeho nového režimu, který se nadcházejícími volbami zafixuje, dá se už předem říci, že bude znamenat posílení autoritativního způsobů vládnutí a oligarchie, že bude klást důraz na jakousi kontinuitu s tím, co bylo před listopadem 1989 a přinese v rámci politiky „mnoha azimutů“ posílení vazeb na Rusko.
Tři hlavní relevantní politické strany minulých let, ČSSD, ODS a TOP09, v létě fatálně selhaly, neboť nedokázaly ani na poslední chvíli najít sílu klást společně odpor autokratickým záměrům prezidenta. Doplatí na to tak nebo onak všechny: vítězství ČSSD ve volbách může být pro důležitou část strany vítězstvím Pyrrhovým. Samozřejmě, nástup totalitní diktatury nám nehrozí, ta ostatně není ani na Ukrajině nebo v Rusku. Jen virtuální ratingové hodnocení ČR ve věci demokracie a občanských svobod klesne dejme tomu (stupnici jsem si pro přehlednost upravil) z A2-3 na dejme tomu B2 (diktatura má hodnocení C). Jak hluboký to bude sestup a jaké budou naděje do budoucna, záleží samozřejmě na nás.
Nový establishment bude nutně potřebovat, aby vznikl dojem kontinuity a pozvolného, organického vývoje. Problém je, že v podobných fázích přerodu se zejména u nás pravidelně evokuje problém kolaborace, který představu kontinuity jaksi bourá. Podobně tomu bylo ostatně v letech 1968-9 po ruské invazi.
V novinách se teď spekuluje o chystaném udělování státních vyznamenání na Hradě. Spolehlivé seznamy nejsou k dispozici, ovšem.
Prezident údajně hodlá ocenit někdejšího tvůrce tzv. slušovického zázraku ing. Františka Čubu. Pan Čuba se mimořádně hodí jako důkaz pro to, že ve starém režimu nebylo vše špatné, a že to nové z něho jaksi organicky vyrostlo: tedy pro jakousi novou státní ideologii.
Ve skutečnosti byl „slušovický zázrak“ umožněn jen tím, že podnik měl díky konexím (dnes by se mluvilo o „klientelismu“) na rozhodující místa mezi ostatními českými podniky mimořádně výhodné postavení, dané už tím, jak byly pro něj nastaveny výchozí parametry. Bylo to jako běh na čtyřista metrů, v němž jeden závodník běží v dresu a tretrách, ostatní jsou po pás zavázáni v pytlích. Zvláštní pojetí fair play v hospodářské soutěži!
Vyznamenání mají ovšem dostat i osobnosti takto nezatížené: např. Kamila Moučková, prof. Pavel Pafko, prof. Erazim Kohák. Ovšem, takových lidí je zapotřebí, aby dodali ocenění pana Čuby patřičnou váhu. Společně by pak vznikl dojem, že vlastně o nic nejde, nic se neděje, jde se dál.
Jistě, vyznamenávaní jsou v nezáviděníhodné situaci, nikdo předem neví, kdo všechno medaili dostane. Ale každé takové vyznamenávání je i upozorněním pro budoucí odměňované: člověk by si určité věci měl sám pro sebe uvážit, aby se mu nestalo, že bude bezděčně dělat bezmocnou stafáž něčemu, co za to nestojí: běda člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl!
Neblahé politické změny často přicházejí potichu a nenápadně, jako zloděj v noci. Člověk si jich všimne, až když už v nich vězí až po uši. Je třeba být opatrný.
Ceterum autem censeo, je velká otázka, zda pomyslnou stafáž nadcházejícímu politickému uspořádání nedělají už tyto volby: všechno přece proběhlo tak demokraticky! A přitom mají jen dodatečně dát punc demokracie tomu, co se stalo na jaře a v létě.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
