Záplava kondolencí a politických vyznání v souvislosti s úmrtím Margaret Thatcherové mě přiměla k zamyšlení. Jak vlastně vidím Železnou lady já? Marná sláva, i přes desítky přečtených knih a adorujících textů se mi při slově "Thatcherová" vybaví krutá, zlá žena - stejně jako když vidím napsané "Reagan", tak mě napadne šílený kovboj, který na nás chce naházet neutronové bomby.
Ne, opravdu nejsem členem nějakého Komunistického svazu mládeže. Uznávám výhody demokracie a jsem rád, že jsme se vymanili z područí kulturně nízké despocie sovětského impéria. Ale měl jsem zkrátka tu smůlu, že jsem ročník 1972 a vyrůstal jsem v socialistickém Československu. A v médiích byla Thatcherová s Reaganem vždycky první na ráně. Tak třeba v humoristickém časopise Dikobraz býval Reagan vždycky zobrazován jako kovboj v klobouku, který měl za pasem ty zmíněné atomovky. Případně na atomové bombě seděl, letěl na ní, měl jí za kloboukem, atd. Thatcherová - coby jeho hlavní přisluhovač - mívala roli tyrana horníků, dělníků, umírali kvůli ní vězni držící hladovku. Děsivé monstrum, děsivější o to, že byla žena. To NAŠE ŽENY - ty cvičily na spartakiádě, soutěžily ve výrobě a chodily s mávátky v průvodech.
Podobné ikonické principy se používaly i na další politiky z imperialistického tábora. Tak například Jimmy Carter míval kromě atomovek i pytlík buráků, neboť před nástupem do prezidentského úřadu podnikal v oboru pěstování podzemnice olejné. Německým politikům konzervativního ražení zas obvykle zpod šosu vykukoval hákový kříž nebo se táhl zástup revanšistů.
Naštěstí měl pro nás děti režim přichystán i pozitivní příklady. Nedostižným z nich byl Lenin. Dodnes si pamatuji na gramatické cvičení v učebnici českého jazyka pro šestou třídu. Krátký článek popisoval situaci, kdy do obleženého Petrohradu během Velké říjnové socialistické revoluce zemědělci poslali soudruhu Leninovi vlak plný brambor. Když se to Lenin dozvěděl, nevzal si ANI BRAMBŮRKU, ale rozhodl, aby všechno bylo rozděleno dělníkům. Lenin totiž nebyl žádný sobec! Být to Thatcherová na jeho místě, určitě by všechny brambory snědla sama a nikomu nic nedala. V jiném článku - tentokrát to byl diktát - jsme se zase dozvěděli, jaký byl Lenin odvážný špión. Šel na schůzku s Naděždou Krupskou, která mu měla předat důležité informace o otřesných pracovních podmínkách dělníků v petrohradských továrnách. Lenina sledoval tajný policista, on to však dobře postřehl a když zabočil za roh ulice, rychle vběhl do vrátnice jednoho paláce, nasadil si čepici vrátného a zakryl si tvář novinami. Zmatený tajný se rozhlíží... Lenin nikde! Jen ve vrátnici sedí jakýsi vrátný v čapce, čte poklidně noviny.. S ostudou se vrátil udavač zpět na strážnici. Jakmile byl čistý vzduch, Lenin sundal čapku, lišácky mrkl na nás, malé čtenáře, a spěchal na schůzku. Takový to byl borec.
Vžijte se tedy do mojí situace. V čítankách Lenin, v dějepise Lenin. Ve třídě nástěnka s výstřižky z Dikobrazu - na ní zlý Reagan a Thatcherová. V televizi zlá Thatcherová a Reagan. A nad námi se vznáší hrozba neutronových bomb, které tihle dva sem hodlají naházet. A do toho všeho moji rodiče, kteří dobře vědí, že cokoli mi řeknou, tak to okamžitě ve škole zopakuju. Je mi totiž jedenáct let a beztak už mám ředitelskou důtku, protože jsem o přestávce z okna WC vyhodil vlaštovku, což se řešilo asi týden.
Od té doby jsem nepatrně povyrostl a přečetl i pár knih, takže vím o světě víc. Ale tenhle dětský imprint - ano, ten, o kterém mluví Huxley v Konci civilizace, tenhle prvotní Pavlovův reflex, kterému mě vystavily nástěnky v mé dětské třídě - ten nikdy úplně nezmizí. Takže to má baronka Thatcherová marné. Kdyby snad Kongres Spojených států kromě vysílání Svobodné Evropy zafinancoval i vydávání nějakého toho obrázkového časopisu pro nás děcka, mohlo to dopadnout jinak.
Když se Stalin (tohoto hrdinu už čítanky v mé generaci raději nezmiňovaly) kdysi ironicky zeptal, kolik že má papež divizí, popřel samu podstatu politiky sovětského impéria. Protože za studené války se vedl boj nejen prostřednictvím raket a tankových vojsk, ale probíhala i válka o mysli lidí, a v té válce se používaly zbraně jiné - "boj za mír" byla jedna z nich, "španělská válka" byla jiná, další byly fotky dětí umírajících hlady ve třetím světě a Jurij Gagarin a celý souboj o vesmír byla superzbraň srovnatelná s hvězdnými válkami. A doprostřed toho všeho jsem se narodil já, malý Kuba, a moje mysl byla vržena do tohoto mlýnku a mlela se tam stejnou rychlostí, jakou se otáčely pestrobarevné větrníky v prvomájových průvodech.
