Po delší době jsem navštívila svou čtyřiasedmdesátiletou babičku. "Ten Remek je dobrej," ukázala babička na nové číslo Reflexu, ležící na stole.
"To jsem si přečetla s chutí. A moc se mi líbila ta příloha s receptama, co byla vevnitř. Ale pak tam byla jedna věc Markétko, to jsem nějak nepřišla na to, co to je, jestli nějaký košilky na vajíčka na Velikonoce," pokračuje babi a přinese balíček papírků na jointy, co byl přibalený k Reflexu. "Jéé babi, to jsou papírky na jointy!" "Jako na čištění něčeho? Nebo na použitou žvejkačku?" "Né, na cigára, na marihuanu!" "Jo aha, no ale dyť ty bejvaj bílý, tyhle sou hnědý!"
Vtipná scénka. No co, tenhle časák zřejmě není pro starý. Pak mi to alenajednou do sebe zapadlo jak puzzle. Babička totiž trpí Parkinsonovou chorobou. Lidem se to často plete s Alzheimerem, moje mnemotechnická pomůcka je, že Parkinson je to "menší zlo". Mozek máte v pořádku, ale postupem času zapomíná produkovat dopamin, následkem čehož máte poruchy hybnosti a třesete se jako osika. Jen se díváte, jak se vám tělo postupně mění na neovladatelnou zříceninu. Léky na tohle degenerativní nervové onemocnění prakticky neexistují, příznaky se dají jen mírnit. A co je dokáže zmírnit nejvíc? Konopí.
Takže jdu shánět babičce semínka a vydání Reflexu dvacet let dozadu, aby si nastudovala, jak si správně ubalit jointa a vypěstovat kytky ve skříni. A s radostí prohlašuju: tenhle časák JE i pro starý!
