¨
Huš Höschle,
dotazy k tvému pamfletu Samonasírači (RX 48/12) sic nemám, zato pár řádek jak to vidím já: Pracuju od rána do večera, abych uživil děti a manželku, která už 2. rokem nemůže najít práci. Poctivě pracuju, odvádím daně. Nedělám psychiatra slušně si žijícího z neštěstí stále většího počtu lidí s psychickými problémy, do kterých se dostávají taky protilidovou politikou Nečasovy, mafiánskými kmotry řízené, tzv. protikorupční vlády s mezinárodní pověstí největších rozkrádačů evropských dotací. Nedělá nic prorůstového, co by vytvářelo nová pracovní místa, jen umí tupé, nic neřešící, zvyšování daní. Já na rozdíl od tebe s tou vládou spokojen rozhodně nejsem a za to pletichářské panoptikum se stydím.
Už dávno měli být, včele s největším zločincem Kalouskem, pozavíráni, obstavena jejich tučná konta a zabaven jejich majetek, který si pořídili z úplatků. Pak bychom se měli ještě lépe, než jak píšeš. Vzhledem k mému negativnímu postoji k té zlodějské squadře tedy patřím podle tebe k „lůzovitému obyvatelstvu“? Tos tedy přehnal doktore! Ty v tom případě patříš buď k naprostým ignorantům, nebo k pisálkům, kteří za pár šušní na zkorumpovanou vládnoucí garnituru pějí ódy. Styď se ty jeden „publicisto“ umíš-li to a polepši se.
Zdraví Vráťa
Z dopisu je zjevné, že autor je opravdu nespokojen, a to nejen s vládou, ale očividně i sám se sebou. Jde o prototyp stále častějších psychických reakcí, jednak usnadňovaných internetovou anonymitou, jež umožňuje poněkud exhibicionisticky si ulevovat od vlastních potíží bez nutnosti alespoň trochu své projevy ovládat, jednak skutečně živených zdroji „blbé nálady“, k nimž patří pocit nespravedlnosti. Ten je tím výraznější, čím více se druzí mají neoprávněně lépe na úkor toho, jenž se má neoprávněně hůře. K tomu přistupuje dosti typický český postoj „před pány stýská si, za vraty výská si“ a bytostně lidská presumpce viny – těch druhých.
Jsou to zákonité procesy, jejichž předstupně lze pozorovat i u jiných savců. Je znám pokus s dvojicí opic odměňovaných lahodnými kuličkami hroznů za určitý úkon. Když jednoho dne ošetřovatel odměnil jednu z dvojice obvyklým hroznem a druhou pouze syrovou bramborou, ta nejenom že ji nesnědla, ale dokonce ji po ošetřovateli mrštila. To, co lze současné politické garnituře zazlívat, je necitlivost k emočním potřebám podstatné části obyvatelstva a nedostatečná odpověď na rostoucí potřebu spravedlnosti. Ta je sice v materiálním smyslu nenastolitelná, neboť stav, kdy by pracanti i lemplové měli stejně, by byl ještě nespravedlivější, než když má každý jinak, ale o to citlivěji je vnímána nerovnost před zákonem.
To vede ke zjednodušujícím, vulgárním návrhům na „pozavírání všech a zabavení jejich majetku“, což většinou v dějinách skutečně po obdobích dekadence mravů následovalo. Revoluce nejprve požraly své vlastní děti, pak i ty ostatní a vyprofilovaly vládnoucí garnituru superzlodějů, proti kterým se ovšem nikdo neodvážil ani ceknout, ledaže riskoval kriminál či šibenici. Paradoxní je, že takto nastavené diktatury dříve či později přivedly zemi i materiálně do větší bídy, než v jaké se nacházela před převratem. Kdo nevěří, může se zajet podívat třeba do Severní Koreje, pakliže ho tam pustí. Na druhou stranu musím pisatele zklamat – skoro všude je politika „pletichářské panoptikum“, tady si moc nepomůžeme.
Pokud jde o zvyšování daní, tak souhlasím s Vráťou, nikoliv s vládou. To on ale, zdá se z jeho slohu, neocení. Také musím smutně konstatovat, že na lidském neštěstí se živí nejenom psychiatři, ale i kardiologové (infarkty), hrobníci (umírání), telefonní operátoři (telefonování k doktorovi a na úřady) a vlastně skoro každý, kdo něco dělá (třeba kuchaři, již do nemocnic dodávají stravu), včetně Vráti. Je to holt už takový úděl. Pouze praví tuneláři, kteří jsou zcela za vodou, už ze žádného neštěstí nežijí, jen z úspor. Nejsem si ale jist, zda to ostatní dostatečně ocení. No a pokud jde o lůzovitost, netýká se názoru, jak se Vráťa chybně domnívá, ale projevu. Ten nechť posoudí laskavý čtenář sám.
