Vyjednávání mezi „rebely“ a poslaneckým klubem ODS zjevně skončilo ve slepé uličce. „Rebelové“ odmítli (skoro se chce říci naštěstí) premiérův kompromisní návrh a premiér (taky naštěstí) zaujal, aspoň prozatím, tvrdé a nekompromisní stanovisko: předčasné volby nejsou konec světa. V této situaci začíná dnes schůze Poslanecké sněmovny, která vyvrcholí přesně za týden rozhodujícím hlasováním o „daňovém balíčku“.
Zdá se, že poslanecký klub PS si „rebelové“ zatím nijak výrazně nezískali. Situace se může změnit po kongresu ODS, který se koná 3.–4. listopadu. Odklad hlasování ve sněmovně za kongres nemá pro nynější vedení ODS valný smysl. Není vyloučeno, že premiér si svou pozici předsedy ODS udrží, jeho pozice však bude po volbách více či méně oslabena, přičemž je předem jasné, že ústupky a kompromisnictvím by toho asi moc nezachránil.
„Návrat ke kořenům“ totiž pro „rebely“ neznamená jen a vůbec už ne v první řadě změnu daňového balíčku. Moc rádi by se vrátili hlavně k tomu kořenu, co je zrovna teď ukotven na Hradě. Jsou na tom tak trochu jako sedm nul, jež si potřebují před sebe připsat jedničku, aby se z nich stalo deset miliónů. Pro Nečase není v této číselné soustavě místo.
Pak je tu otázka, co si vlastně „rebelové“ představují jako řešení situace. Nepochybně nechtějí pád vlády, lepší by bylo, kdyby Nečas vydržel jako úplně bezmocný premiér a předsedou se stal někdo vstřícnější ke kořenům (jsem přesvědčen, že kořenové považují už samu vládní koalici s TOP 09, nakaženou „pravdoláskařstvím“, za levicovou úchylku).
V tomto případě je zjevné, že bude lépe, když vláda důstojně padne (každý musíme umřít a každý si přejeme, aby to nebylo s ostudou), než když bude přežívat ve stavu klinické smrti. Podle paní Zlámalové v dnešních LN už ovšem „rebelové“ počítají i s výměnou Nečase jako premiéra: kořen, tedy pardon, prezident by pak jmenoval jiného a ten by sestavil novou vládu podle svého gusta. Většina pro ni je prý už v Parlamentu zajištěna, ministr Kalousek by zařídil podporu TOP 09 „zvenčí“ výměnou za post šéfa rozpočtového výboru v PS.
Vypadá to na první pohled jako pomluva, protože se ale pamatuji na táčky pana Kalouska s Paroubkem po volbách v roce 2006, jsem poněkud otřesen. Tenkrát měl pan Kalousek polehčující okolnost, ocitl se nikoliv vlastní vinou v zoufalé situaci. Na druhé straně měl za sebou víceméně skutečnou politickou stranu, která mu tu nemravnou mesalianci (koalice s ČSSD za tiché podpory KSČM) rázně zatrhla.
A poslední zajímavá možnost: může se stát, že až se bude o balíčku hlasovat, bude k nepoznání změněn pozměňovacími návrhy. „Rebelové“ si je mohou prohlasovat v tiché spolupráci s opozicí, tím přece neusilují o svrhnutí vlády, jen o větší pravicovost a sociální spravedlnost zároveň!
Pak se poslanci vládní koalice octnou v nemožné situaci, neboť hlasování bude spojeno s otázkou důvěry: pokud by proti takto zprasenému návrhu hlasovali, hlasovali by proti důvěře ve vlastní vládu. Skoro bych doufal, že se v takovém případě ve vládní koalici přesto najdou tací, kteří by podobnou intriku zmařili. Protože v takové situaci platí: kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
