Stál u zrodu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, mé alma mater – pomáhal přetvořit komunistickou fakultu žurnalistiky na liberálnější FSV. Jednoho z nejvýznamnějších českých sociologů, profesora Miloslava Petruska, jsem zažila jako oblíbeného přednášejícího a chápavého, i když náročného zkoušejícího, který se studentům o přestávce rád podepsal do jedné ze svých četných publikací. Profesor Petrusek včera, v neděli 19. srpna, v necelých 76 letech umřel.
„Obvykle jsem pokládán za akademického či teoretického sociologa, což odpovídá jen zčásti skutečnosti a velice málo mému přání,“ napsal v úvodu svých webových stránek pan profesor. „Vždycky jsem si přál být služebníkem užitečným, ale ne vždy se mi to dařilo.“ Většina lidí, kteří měli tu čest Miloslava Petruska znát, by ho jistě charakterizovala právě a především jako služebníka užitečného: byl své fakultě v jejích počátcích po šest let výborným děkanem a pražské univerzitě potom tři roky dobrým prorektorem.
Zůstaly po něm tisíce studentů, kterým jeho předměty Úvod do sociologie, Kulturní základy euroatlantické civilizace, Sociologie umění a mnohé další otevřely oči, donutily vést si „kulturní deníčky“ a přemýšlet o společnosti v dříve nepředstavitelných kontextech.
FSV od Miloslava Petruska jakožto nový děkan v roce 1997 přebíral jeho blízký přítel, profesor ekonomie Lubomír Mlčoch. Ten na zesnulého kolegu, jemuž včerejší vedro zřejmě ukrátilo život, se smutkem vzpomíná: "Vzhlížel jsem k Miloslavovi s největším respektem, neboť jeho sečtělost byla fantastická. O jeho povaze a smyslu pro humor ani nemluvím. Pracoval do posledních chvil; v jeho bytě, který byl vlastně knihovnou, ho stále navštěvovali postgraduální studenti. Je mi smutno z toho, že už se nikdy nesejdeme na dvě deci moravského červeného."
„Poměrně dlouhý život, který mně byl dán, mě naučil jakési nekonfliktnosti. Neusiluji o vítězství ve vědeckých válkách o paradigmata a módy, které přicházejí a odcházejí, a už vůbec ne v mezilidských sporech, jimiž si zbytečně ubližujeme v tom krátkém čase, jímž smíme svobodně nakládat. Rád bych naplnil biblické – cokoliv jsi jinému dal, sobě jsi dal... Ale nevím, kolik toho na rozdávání ještě mám,“ napsal Miloslav Petrusek na svém webu, možná již v neblahé předtuše.
Mně autor zásadních publikací Sociologie a literatura, Teorie a metoda v moderní sociologii, Sociologické školy, směry, paradigmata či Společnosti pozdní doby a jeden z tvůrců nových Dějin sociologie před čtyřmi lety podepsal jednu ze svých posledních knih, …ať je stůl k pohoštění prostřený; knihu úvah a esejů vzniknuvší na žádost rektora Univerzity Karlovy Václava Hampla k 660. výročí jejího založení.
Právě v jejích textech obtiskl svůj nesmírný vypravěčský talent, který studenti během přednášek s nelákavými názvy a zdrcujícími sylaby tolik oceňovali. Miloslav Petrusek měl v šedé době pestrý osud, bylo o čem vyprávět: v 70. letech mu komunističtí nadřízení systematicky znemožňovali přednášet a publikovat, navíc se kvůli vleklým zdravotním problémům musel přesunout na nepříliš dobrodružný post pomocného knihovníka na Filozofické fakultě UK.
Možná z té doby pramení jeho tolikrát proklamovaná skepse vůči spotřební společnosti, povrchní zábavě, materiálnímu bohatství a technologické vyspělosti jakožto faktoru, na nějž dnes každý spoléhá více než na vlastní schopnosti společnost i sebe samého někam dovést.
Takto na svého profesora vzpomínají studenti UK, sledujme též univerzitní stránky pro nekrology z per univerzitních kolegů.
