Říká se mu karlovarský syndrom a zasloužil by si být zapsán jako seriózní psychiatrická diagnóza. S neotřesitelnou jistotou totiž postihne každého, kdo se prokouká až do druhé půle filmového festivalu.
Projevuje se nekontrolovatelnými výbuchy pláče a smíchu, náhlými výpadky pozornosti a taky něčím, co by se dalo nazvat filmovou paranoiou. Konkrétně to vypadá tak, že se například rozesmějete při scéně holocaustu. Nebo roníte slzy u závěrečných titulků komedie. Kolegyni takhle rozplakala děkovná řeč Helen Mirrenové, jednoho z nejvtipnějších hostů festivalu.
A ta paranoia? Ve všem, ale skutečně ve všem vidíte film. Jiří Mádl třeba hledal název filmu ve špagetách. Inspirovaly ho navzdory faktu, že vypadaly hnusně. Já si zase u zpráv o prodaném Rembrandtovi vybavila vnitřnosti a krev. Den předtím jsem totiž viděla horor o umělci, jenž dokáže malovat, jen když nechá vraždit svého retardovaného kamaráda.
Mimochodem tenhle nenápadný kanadsko-dánský filmeček s názvem Eddie — náměsíčný kanibal je ve skutečnosti skvost. S přehledem balancuje na hranici mezi komedií a hororem a vážně-nevážně operuje také se seriózními tématy, jako je otázka oběti pro umění.
„Znal jsem chlápka, který se ve vaně bičoval nasekanými syrovými kuřaty a teprve pak mohl sochat. Takže já nesoudím,“ uklidňuje v něm manažer hlavního hrdinu, jehož autorsky nabíjí, že jeho spolubydlící po nocích zakousává zvířátka (a lidi). Když pak nemotorně likviduje uhryzané nohy souseda, člověk se maně rozpomene na scénu čištění auta v legendární Pulp Fiction a zahřeje ho u srdce — talenty ještě nevymřely.
Trailer filmu:
Škoda že stejná emoce nedoprovází i hlavní soutěž. Pomiňme prozatím fakt, že v sekci áčkového festivalu najdeme pomalu víc debutů než zralých filmů, problém je jinde: až na pár výjimek se u nich nedá vydržet. Zatímco zmíněný půlnoční film „dá“ člověk bez klimbnutí i po celodenním maratónu, ranní projekci soutěže neprospí jen s velkým vypětím sil.
U (jak jinak než debutového) mexického snímku Na shledanou, tati neuplyne ani dvacet minut, a už se vám začne stýskat po soutěži Done in 60 Seconds. Dlouhé detaily hrdinčiny tváře, dlouhé detaily kliky u dveří, dlouhý detail na servírování müsli s mlékem — zlatý Avatar v minutě.
Nicméně jsme teprve v polovině. Dnes do boje vstupuje český příspěvek (s nečeským názvem) Polski film, tak uvidíme, jestli trumfne Eddieho. Pokud ne, budu muset českým tvůrcům doporučit, aby zkusili ten recept s pojídáním zvířátek.
