Zítra bude Poslanecká sněmovna rozhodovat o osudu dr. Davida Ratha. Tedy přesněji řečeno o tom, zda potvrdí jeho vydání k trestnímu stíhání. Původně se předpokládalo (a předpokládá se i teď), že by se z vydání neměl stát problém. Pro dosud byly všechny pouhým okem viditelné politické strany zastoupené v PS.
V pátek ovšem události kolem případu dr. Ratha získaly na zajímavosti tím, že státní zastupitelství v Ústí nad Labem předalo případ do středních Čech. Rozhodnutí bylo podobně nečekané jako předtím samotné zadržení dr. Ratha.
Předávající, ti, kterým je případ předáván, i nadřízené Vrchní státní zastupitelství v Praze se dušují, že jde o pouhý formální akt, jenž další stíhání nijak nepoznamená. Už to je trochu nápadné. Že by se však něco dramatického odehrálo do zítřka (nejpozoruhodnějším by bylo, kdyby dr. Ratha propustili z vazby, to by vytvořilo úplně novou situaci), snad není ani technicky dost dobře možné.
Základní problém, který stál před sněmovnou, byl, zda umožnit veřejné projednávání Rathova případu. S tím souvisí otázka, co všechno veřejné projednávání obnáší, a taky třeba, zda sněmovna umožní, aby spolu s dr. Rathem byli v jednací síni přítomni i jeho obhájci a dostali právo vystoupit.
Především je třeba říci, že to, zda sněmovna některého člena vydá ke stíhání, je zcela v její kompetenci a nikdo jí do toho nemá co mluvit. Půjde o politické jednání, jehož výsledkem má být politické rozhodnutí, nikoli nějaký právní akt. Za druhé, sněmovna musí zohlednit to, aby dr. Rath nebyl ani zvýhodněn, ani znevýhodněn ve srovnání s těmi poslanci, kteří se v podobné situaci octli v minulosti. Toto hledisko je sice až druhé v řadě, nicméně důležité.
Rámec rozhodování tvoří rozhodnutí státní zástupkyně (jež ovšem mezitím už případ předala), že dr. Ratha uvolní z vazby na ten bod schůze, kdy se bude rozhodovat o jeho vydání, a jenom na něj. To je rámec, který sněmovna musí vzít jako daný.
Jednání by mělo být veřejné. Státní zástupkyně sice upozornila na to, že veřejnost jednání je v jakémsi rozporu s principem koluzní vazby, je ale na úvaze sněmovny, zda její názor zohlední, nebo upřednostní právo svého člena, o němž bude rozhodovat.
Jiná otázka je, co „veřejnost“ obnáší. Je zjevné, že například přímý přenos z jednání je věc víc než sporná. Tedy, přesněji řečeno, případné rozhodnutí sněmovny o tom, že se z jejího jednání nemá dělat cirkus, je politické a zároveň docela legitimní a není důvod ho nerespektovat.
Další otázka je, zda má být obhájcům dr. Ratha umožněno, aby byli spolu se svým klientem přítomni v jednacím sále a měli možnost vystoupit. Vzhledem k tomu, že se bude rozhodovat jen a jen o tom, zda sněmovna dr. Ratha vydá, respektive potvrdí jeho vydání, a že jde tedy o politické rozhodnutí, nebyl by k přítomnosti obhájců ani k jejich účasti na jednání žádný zjevný důvod.
Sněmovna ovšem nejen může obhájcům vyhovět, ale dokonce to už jednou udělala, totiž v případě poslance Wolfa. Tam umožnila jeho obhájkyni JUDr. Samkové účastnit se jednání a vystoupit na něm. Chtěl bych v této souvislosti zdůraznit, že to bylo rozhodnutí formálně nezpochybnitelné, ale ve své podstatě skandální, a že přitom vytvořilo sice problematický, ale přece jen precedens.
Poslanečtí matlafousové, kteří tenkrát pro účast a vystoupení obhájkyně hlasovali, netušili, jaký na sebe šijí bič. Jak vidno, máme se zítra na co těšit.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
