Proslulý Křik od malíře Edvarda Muncha se na dražbě v New Yorku prodal za 119,9 milionu dolarů, což je přes 2 miliardy korun. Kdo ho koupil, není zatím jasné. Můžeme duchaplně předpokládat, že to byl asi nějaký pracháč.
Jen tak pro představu, dopravní letadlo Boeing 737 dostanete údajně od 47 milionů dolarů. Přijde vám cena za jeden obrázek, u kterého máte pocit, že byste ho po krátkém zaškolení namalovali taky, poněkud vysoká? Boeing je přece jen kus špičkové techniky a na jeho vzniku pracovala spousta lidí a vyvíjel se mnoho let. Ale obrázek?
Nejde ale o malůvky. Jde o to, že kdo se podiví nad cenou obrazu, nezná smysl trhu. Ten funguje, zjednodušeně řečeno, tak, že něco nabízíte a někdo je ochoten za to něco dát. Peníze nebo službu. V žádném platónském nebi ideálů není řečeno, jaká cena je "správná". Správná sama o sobě není žádná, jen ta, která je svobodně dohodnuta. Pochopitelně, když bude v zemi jeden a tudíž monopolní mobilní operátor, napaří vám pěkné pálky. Pokud mobil potřebujete, jste v pasti, jako kdyby po vás mafie chtěla výpalné. Nebo když jste egyptolog a v zemi je jen jeden takový ústav, jste zahnáni do kouta. Ale co na to říct. Znám lidi, kteří si kromě „supernepraktického“ oboru vystudovali raději ještě jeden, třeba vedle literární komparatistiky dokonale cizí jazyk. Ti pak nemusí skončit jako ti ošuntělí intelektuálové v Jiránkových vtipech.
Celou tu řeč tady vedeme kvůli tomu, že se zase začíná debatovat o platech, což není nic jiného, než cena práce. Veřejnost rozhořčuje, že vysokoškolsky vzdělaný člověk, třeba učitel nebo chirurg, mají méně peněz než supermodelka mdlé mysli a dlouhých nohou. Důvod je ale logický. Tak třeba pražský IKEM dělá nyní ročně kolem čtyřiceti transplantací srdce. Kardiochirurg a jeho tým mají tedy jednoho klienta. Koncert Madonny v Praze v roce 2009 vidělo (a zaplatilo) 42 tisíc diváků. Madonna zřejmě za večer inkasuje víc, než takový doktor Jan Pirk.
Už mnoho let - přinejmenším od doby, co Václav Klaus zkompromitoval některé pojmy - je u nás módou vysmívat se "neviditelné ruce trhu", která vše vyřeší. Pojem se označuje za jakési pseudonáboženství zastírající masové okrádání a chaos. Jenže skutečný význam tohoto pojmu je v podstatě "možnost spolupráce bez donucení". Prodávající a kupující se sami dohodnou na ceně a nepotřebují na to nějakou komunistickou "plánovací komisi". Kupující a prodávající chtějí každý pro sebe to nejvýhodnější. Když je prodejců víc, ceny jdou dolů. To není poučka z kapitalistické občanské nauky pro základní školy. Je to fakt, který každý, kdo není slepý, vidí fungovat kolem sebe každý den.
V knize The Wealth of Nations - Bohatství národů píše již v roce 1776 Adam Smith: „Není to z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, že se můžeme naobědvat, ale kvůli tomu, že jednají s ohledem na svůj vlastní zájem. Nespoléháme se na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku a nemluvíme s nimi o našich potřebách, ale o jejich výhodách." Když se tak chovají všichni, je to výhodné pro společnost jako celek.
Máme za sebou další prvomájové pochody blouznivců skandujících, že je "kapitalismus špína a hnus". Dobře napapaná mládež napadá systém, ke kterému nemá nikde na světě fungující alternativu. Poslední světová krize není krizí kapitalismu, je to krize způsobená socialistickou nákazou, která kapitalismus napadla a oslabila. Ale ono je to jedno, zákon trhu, že něco je za něco, se okecat nedá, stejně jako se nedá okecat Archimedův zákon. Až nebude obraz Edvarda Muncha Křik celkem nikdo chtít, jeho cena spadne rapidně dolů.
Jaro kapitalismu přijde. Tedy až se společnost oprostí od různých mytologií, které neberou svět, jaký je, ale jak si ho představují. Ovšem i bludné sny se dají snít dost dlouho.
AUTOR JE REDAKTOR MF DNES
