Pod stromeček jsem dostal diář. Je třináctiměsíční. Začíná – jak jsem s hrůzou zjistil 6. ledna – prosincem předešlého roku! Efekt? Na páteční divadelní premiéru jsem dorazil pozdě, až v úterý, protože 6. prosince úterý bylo. Uvažuju, že budu žalovat výrobce kalendáře o ušlý zážitek.
Tak jako se před mezistátním utkáním hraje hymna, nechť patří k dobrému bontónu, že adventem kalendář nezačíná. Je-li třináctý měsíc v diáři bonus (populární slovo), je to asi takový bonus, jako když na začátku zakoupené knihy najdete poslední kapitolu detektivky, kterou předtím vydalo stejné vydavatelství. Nejdřív musíte přelouskat dopadení jakéhosi neznámého vraha, až pak začne vaše pojednání o kaktusech.
Poučoval mě jakýsi „systematický chytrák“, jak je to praktické. „Můžu začít do nového diáře zapisovat už v prosinci.“ Hm, a jak k tomu přijde diář, který se mnou prožil celý rok a je rozerván nesčetným škrtáním povinností? Má snad v prosinci zůstat bílý jako sníh? Taková nespravedlnost!
Smysl třináctiměsíčního diáře ocení pouze melancholický perfekcionista, jenž si do něj útrpně, ale rád ještě jednou vepíše oba prosincové pohřby (strýček Pavel, Havel), kterých se zúčastnil, a schůzky, jejichž výsledek už zná. Ve finále pak zajásá, že může rodinu znovu přezkoušet z tabulky vzdáleností mezi hlavními městy Evropy, umístěné jako každoročně na posledním listě.
Jak ubohé. Problém silvestrovské výměny diářů by bylo přitom možné odstranit snadno: co kdyby měl každý člověk jediný diář na celý život? Vedoucí papírnictví by měl poněkud zvláštní schopnost, a když by mu ukázali novorozeně, vybral by z regálu buď tlustou (Metuzalém, Elina Makropulos), nebo tenkou (W. A. Mozart, James Dean) knihu.
Nebo to není dobrý nápad? Máte strach? Radši dva prosince?
