Kritiku Ukrajiny si nechme na jindy. Vyčítat oběti krátkou sukni, zatímco je znásilňována, je morální dno
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- V době války nelze uplatňovat novinářskou neutralitu ani hledat polotóny, protože existuje pouze jasné rozdělení na dobro a zlo, tedy na oběť a agresora.
- Pokusy o vyvážený přístup, snaha pochopit ruskou stranu či vyčleňování ruských vojáků z odpovědnosti znamenají setrvávání v šedé zóně a odmítnutí skutečné podpory oběti.
- Veškerá kritika vnitřních chyb či problémů Ukrajiny by měla jít stranou a řešit se až po skončení války, kdy bude hrozba agresora plně zažehnána.
Moji čtenáři mi často vyčítají, že jsem příliš kritická, že pro mě existuje jen černá a bílá a žádné další odstíny ani polotóny. Částečně mají pravdu, ale tohoto principu se držím pouze v době války. Právě v takových podmínkách nyní žijeme, ať se to někomu líbí, nebo ne. A i když za oknem nevidíte projíždějící tanky, žijeme ve válečném období. Pro srovnání si představte, že Hitler začal okupovat sousední země, ale k vám se zatím nedostal a vy si kouříte ranní cigaretu, čtete noviny, nadáváte na führera a jste si jisti, že k vám se nedostane.
Je však částečně pravda, že jsem kategorická a kritická. Celý život před vypuknutím válečných událostí, když jsem se učila zásadám nezávislé žurnalistiky, nám říkali, že pro objektivitu je třeba dát slovo všem účastníkům dění, že nesmí docházet k jednostrannému zkreslení, a teprve tak můžeš zůstat objektivní. Ano, tento princip je správný a je třeba se jím v době míru řídit. V době války však existuje agresor a oběť, zlo a dobro, černá a bílá. A pokud jsi na straně oběti, jsi na straně dobra, pokud jsi na straně agresora, jsi na straně zla. Tady je to jednoduché.
Existují však i ti, kteří říkají: „Podporuji Ukrajinu, ale…“ nebo „Krym je ukrajinský, ale…“ A pokud existují taková „ale“, nejsi na straně oběti, i když jsi před tím „ale“ řekl, že ji podporuješ. Tomu se říká sedět na dvou židlích a znamená to, že se nacházíš mezi černou a bílou, tedy v šedé zóně. Chceš zůstat neutrální, ale ve skutečnosti tě nenávidí jak jedna, tak druhá strana, protože sis nevybral jednu z nich. A když křičíš „Nechci si nic vybírat, mám svůj vlastní názor“, no dobře, je to tvé právo, ale nejsi na straně oběti.
Ale v takovém případě, pokud novináři nedají agresorovi možnost se ospravedlnit a dostat „místo u mikrofonu“, přestávají být nezávislí? Ne. S agresory a teroristy se prostě rozhovory obvykle dělají, až když jsou po soudu ve vězeňské cele. Až bude Putin a všichni jeho přisluhovači odsouzeni, včetně propagandistů a dalších spolupachatelů genocidy v sousední zemi, pak s nimi s radostí natočím rozhovor. Ale teď s nimi není o čem mluvit. Pravdu neřeknou, nic nového také ne, proto v tom nevidím smysl.
Proč je absurdní dávat prostor fašistům
Představme si, že by se taková tvrzení ozývala v období druhé světové války. Představme si, že žijeme v zemi, do které se Hitler zatím nedostal, a já píšu články o tom, že tento diktátor a tyran představuje hrozbu a že se chystá napadnout naši zemi, že ničí národy a upaluje lidi v pecích. A najednou se na mě snesou výtky, že je třeba dát fašistům možnost vše vysvětlit, aby lidé pochopili jejich motivy a proč tak jednají.
Někdo by mohl namítnout, že Putin není Hitler a že je to podivné srovnání. Ne, přátelé, Putin je Hitler 21. století a výtky, které na svou adresu slýchám, jsou prostoupeny otázkou: „Proč nechceš pochopit ruskou stranu?“ Odpověď je jednoduchá: protože neexistují žádné argumenty, které by mohly ospravedlnit cílené vyvražďování civilního obyvatelstva v sousední zemi. A je mi úplně jedno, jaké důvody ruská strana uvede.
Mýtus o nevinných ruských vojácích padá
Zvlášť nesnáším, když se dělá rozdíl mezi vedením země a občany, když se říká, že zlý Putin nutí chudé ruské chlapce, kteří mají na sobě jen spodky, aby utíkali na nepřátelské pozice, že se nacházejí v bezvýchodné situaci a že nemají jinou možnost než vzít do rukou zbraň. Pro mě to vůbec není argument. Chudí chlapci jdou zabíjet, aby zbohatli, a to je vše. Zbytek pro mě nemá žádný význam. A nemám vůbec žádnou chuť zajímat se o motivaci každé konkrétní postavy, protože je nedokážu pochopit ani ospravedlnit.
Pokud okupant řekne, že ho podvedli, tak to prostě znamená, že jsi hloupý a nečetl jsi smlouvu, pokud okupant řekne, že ho mučením donutili jít, vzít zbraň a vyrazit na frontu, tak ses mohl spojit s ukrajinskou stranou, vzdát se do zajetí nebo prostě dezertovat. Pokud člověk nechce zabíjet, nic mu v tom nebrání, a pokud zabíjí, jsou mi jeho důvody naprosto lhostejné.
Vnitřní chyby Ukrajiny počkají až po válce
Zvláštní místo v seznamu věcí, které mě rozčilují, zaujímají kritici Zelenského a Ukrajiny. To máme teď mlčet a nemluvit o korupci, o tom, jak jsou lidé násilím odváděni na frontu a tak dále? Poslyšte, v každé zemi existuje korupce i vnitřní problémy. Ano, Ukrajinu lze kritizovat, ale pojďme se tím zabývat až po válce. Ať se oběť nejprve zbaví maniaka, projde psychologickou terapií a teprve pak můžeme rozebírat chyby. Ale když se násilník snaží strhnout ženě šaty, není třeba jí říkat, že je hloupá, protože si neoblékla džíny.
Mimochodem kdyby Ukrajina a Rusko řešily své spory diplomatickou cestou, tedy na úrovni delegací, bylo by to něco jiného. V takovém případě by platily všechny zásady nezávislé žurnalistiky, kdy strany předkládají své podmínky a snaží se dosáhnout kompromisu, ale Rusko tak nečiní – obvykle kašle na dohody a přání ostatních. Myslím, že po skončení války se budu moct vrátit k polotónům a dalším odstínům, ale zatím budu i nadále nazývat bílé bílým a černé černým a budu se snažit, aby ostatní tyto dvě barvy nezaměňovali.
