Nebezpečí akčních cen: Na „super výhodné“ nákupy potravin nakonec doplatíme všichni
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Mimořádně nízké ceny a neustálé slevové akce sice přinášejí výhodu spotřebitelům, avšak zkreslují jejich povědomí o reálné hodnotě potravin a vytvářejí ekonomický tlak na zemědělce i výrobce.
- Dlouhodobé či neomezené slevy narušují hospodářskou soutěž, protože znevýhodňují menší, kapitálově slabší firmy a prodejce vůči velkým řetězcům.
- Na úrovni Evropské unie se proto řeší úprava podmínek slevových akcí, což by pomohlo ochránit trh a zároveň omezilo plýtvání potravinami.
Světové prvenství naší země v počtu, době trvání a v poslední době i ve výrazném snižování spotřebitelských cen při nákupu potravin začíná narážet na své limity. Mimořádně nízké ceny potravin jsou sice pro spotřebitele výhodné, problém ale je, že lidé přestávají mít představu, jakou skutečnou hodnotu mají produkty, které si kladou do nákupních vozíků.
Klesající společenské povědomí o nákladech na produkci zemědělských surovin i nákladech na výrobu potravin pak v praxi znamená, že pokud se potraviny (nebo nápoje) prodávají za „normální“ ceny, zdají se nakupujícím takové ceny vysoké, přestože jde o ceny vyjadřující náklady a činnosti standardně potřebné k jejich výrobě.
Mimořádně nízké ceny jednotlivých výrobků pak zprostředkovaně ovlivňují i ceny obdobných produktů stejné kategorie potravin na trhu, které pokud by byly nabízeny bez slev, by byly často zcela neprodejné. To vše vede k růstu tlaků na výrobce potravin i na zemědělce, kteří do cen své produkce nemohou promítnout neustále se zvyšující náklady, což negativně ovlivňuje ekonomiku jejich podnikání.
Jak slevové akce křiví trh a ohrožují menší prodejce
Slevové akce jsou ale na druhou stranu legitimní a i v zahraničí běžnou maloobchodní marketingovou praxí, kterou uznává i legislativa EU. Ani podle EU ale nelze slevové akce zneužívat, zejména tehdy, pokud představují rizika narušení hospodářské soutěže. K tomu může dojít hlavně tehdy, když slevové akce nejsou časově omezené, protože v takovém případě jsou ve výhodě buď kapitálově silnější výrobci potravin, nebo kapitálově silnější řetězce, které dokážou propad příslušných zisků dlouhodobě „ustát“ na rozdíl od menších výrobců i prodejců.
To pak představuje riziko, že se na trhu neudrží menší a kapitálově slabší firmy napříč spektrem výrobně-prodejního řetězce potravin. Což je ovšem popření Evropou hájeného principu podpory menších a středních subjektů v celém odvětví.
Na úrovni EU se i proto v současné době intenzivně diskutuje o možných změnách legislativy chránící spotřebitele, ale i výrobce potravin a zemědělce a o zpřesnění současného posuzování klamavých praktik. Některé země včetně České republiky přitom usilují o zákaz prodejů potravin za podnákupní, případně podnákladové ceny, což jsou praktiky, kdy obchodník prodává výrobek levněji, než jej nakoupil, případně levněji, než jaké jsou náklady na jeho produkci.
Nižší ceny potravin obvykle maloobchod dotuje ze svých zisků, takže je to na první pohled jeho riziko. Tak úplně to ale neplatí, protože cena dotovaného výrobku ovlivňuje, jak již bylo řečeno, i ceny produktů od jiného výrobce, jehož potraviny ve slevě prodávány nejsou, a tedy i ekonomiku podniků mimo maloobchod.
Vliv levných potravin na životní prostředí a plýtvání
Jak diskuse o zákazu prodejů potravin za podnákupní a podnákladové ceny nakonec dopadne, nelze zatím v tuto chvíli předjímat, měla by však být uzavřena ještě letos. I vzhledem k tomu, že ceny potravin zdaleka ne jen v ČR začínají postupně růst a v příštím roce porostou téměř určitě, ale nejspíše k úplnému zákazu nedojde. Výsledkem by totiž bylo riziko ještě rychlejšího zdražování, což není ani politicky, ani sociálně strategické. Zpřesnit stávající podmínky slevových akcí by ale bylo zřejmě na místě buď v podobě konkretizace doby trvání slev, nebo maximální možnou mírou zlevnění.
Větší logiku by mělo časové omezení slev tak, aby spotřebitelé alespoň v nějaké fázi nákupů příslušných produktů znali jejich skutečnou hodnotu. Takové opatření by navíc mělo i svou environmentální hodnotu, neboť by se tím snížilo plýtvání s potravinami. I v tomto případě totiž platí heslo „lehce nabyl, lehce pozbyl“, tedy že levných věcí, v tomto případě potravin, si člověk příliš neváží.
Omezení plýtvání s potravinami by mělo vliv na množství emisí a na stav krajiny. Jak totiž před několika lety spočítal Světový fond na ochranu přírody (WWF), představuje plýtvání s potravinami zároveň i plýtvání se zdroji vody. Voda obsažená v nespotřebovaném a vyhozeném jídle podle WWF představuje celosvětově ročně 250 krychlových kilometrů takzvané modré vody, což je objem, který by zaplnil tři Ženevská jezera.
Snižovat plýtvání s potravinami má ostatně v plánu také EU, do roku 2030 se má snížit oproti stavu z konce roku 2024 o 50 procent. Korektně je ale nutno dodat, že v ČR se potravinami plýtvá o dost méně než v EU a situace se každoročně mírně zlepšuje.
Tak či tak by měla regulace slevových akcí své přínosy také pro maloobchod, zejména pak pro menší prodejce, kteří razantním slevovým akcím velkých řetězců nemohou dlouhodobě konkurovat.
