Když odbornost ustupuje ideologii: Souboj na ministerstvu obrany odnáší česká armáda
Po shakespearovské tragédii, ve které účinkovali Jana Černochová a Karel Řehka, si mnozí mysleli, že s novými herci, Jaromírem Zůnou a Miroslavem Hlaváčem, se situace v obranném divadle zásadně změní. Klidnější je, ale dobrá nikoli.
Vztah bývalé ministryně obrany Jany Černochové a někdejšího náčelníka generálního štábu Karla Řehky někdy připomínal mileneckou dvojici, jež se dramaticky rozešla. Byla to obdoba filmové Války Roseových po česku.
Vztah současného šéfa resortu obrany Jaromíra Zůny (nominovaný za SPD) a generálporučíka Miroslava Hlaváče, který je „engéšem“ od prvního července, zdroje Reflexu popsaly takto: „Snaží se spolu vyjít, je to hodně pracovní, není to nenávist, jakou jsme viděli u jiných osob v minulých letech.“ Do extrémní polohy se ale jejich vztah dostává, když přijdou na řadu věci týkající se Ukrajiny. Zůnu totiž řídí Tomio Okamura, jenž je známý svými opakovanými protiukrajinskými výpady. Ministr proto dodnes, přesto, že má pozvání, nejel na návštěvu do Kyjeva a na mezinárodních akcích se svým ukrajinským kolegům spíše vyhýbá. Hlaváč naopak byl a je podporovatelem Ukrajiny.
K tomu dodejme, že při květnovém hlasování vlády byl Zůna jediným členem kabinetu, který pro Hlaváče nezvedl ruku při jeho schvalování do funkce náčelníka generálního štábu. Je to vládní chucpe, že ministr obrany nehlasuje pro „svého“ generála. To ale nesouvisí jenom s postoji k Ukrajině, ale také s osobními bolístkami, jež si Zůna sebou nese z minulosti.
Ukrajina? Čelem vzad
Silný antiukrajinismus, který cloumá Okamurovou vládní stranou, v minulých dnech vedl k tomu, že Zůna a jeho náměstek Radovan Vích (je z SPD) zatrhli Hlaváčovi cestu na mezinárodní bezpečnostní konferenci Yalta European Strategy do Kyjeva. Té se zúčastnilo více než 700 lidí z řad politiků, diplomatů, vojáků a bezpečnostních expertů z téměř třiceti zemí. Vystoupili na ní například ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, bývalý britský premiér Boris Johnson, polský ministr zahraničí Radosław Sikorski nebo americký generál David Petraeus, který byl i ředitelem Ústřední zpravodajské služby (CIA).
Jaromír Zůna tvrdil, že Hlaváč nemůže do Kyjeva, protože musí pracovat na rozpočtu pro rok 2027 a připravuje novou koncepci armády s výhledem do roku 2040. Jenže rozpočet pro armádu je politickým rozhodnutím vlády, ministerstva obrany a schvaluje ho Poslanecká sněmovna. Hlaváč se k němu jistě v diskusích a při jeho přípravě vyjádřil, ale konečné slovo nemá. Takže dva dny v Kyjevě by na rozpočtu vůbec nic nezměnily. To si pouze Zůna vytvořil záminku. Stejné je to i u nové koncepce Armády ČR, která se připravuje už více než rok a prochází změnami.
V době, kdy Zůna vysvětloval neschválení cesty Hlaváče na Ukrajinu, tak premiér Babiš odmítl, aby jel ministr obrany na Siangšanské bezpečnostní fórum do čínského Pekingu. Je pozoruhodné, že z úplně stejných důvodů, jaké byly uvedeny u generála Hlaváče. Tedy příprava rozpočtu a nová armádní koncepce.
Jenže zatímco Zůna by v Pekingu slyšel pouze prázdné plky místních vojáků a různých komunistických agentů, jednání na Ukrajině mají vliv jak na možnosti české armády využít zkušenosti z ukrajinského bojiště, tak na spolupráci obranného sektoru obou zemí, ale i na možnou budoucí účast našich firem při rekonstrukci Ukrajiny.
Změna vládního přístupu k Ukrajině se však neprojevuje pouze tím, že Okamura a členové jeho sekty ignorují kontakty s ukrajinskou stranou a chtějí škrtnout dávky ukrajinským uprchlíkům. Může to mít i přímé dopady na českou armádu. A to by měl Zůna řešit. O co jde?
Přestože se o tom veřejně nemluví, tak vojáci z některých zemí NATO, včetně českých, jezdí na Ukrajinu, kde nabírají zkušenosti s reálným bojem. Často poblíž frontových linií. Jedná se zejména o využití dronů či dalších autonomních zbraňových systémů. Ukrajinci v tomto směru pokročili hodně daleko a společně s Izraelci a Rusy mají s těmito moderními metodami boje největší zkušenosti. Jenže tyto cesty českých vojáků byly podle informací Reflexu omezeny. Což je pro naši armádu chyba. Je na tom vidět, že extrémní politika může někdy ohrozit i české národní zájmy.
Přitom právě v případě užší spolupráce s Ukrajinou se názory Zůny a Hlaváče rozcházejí. Bohužel premiér Andrej Babiš v tomto případě nezvládá krotit rozdivočelého Okamuru. Navíc Babiš si od nikoho nechce nechat v některých věcech radit. Mylně se domnívá, že všemu rozumí nejlíp. I moderní formě válečných operací.
Vztah Jaromíra Zůny a Miroslava Hlaváče je ale zatížen i minulostí.
Vnitřní pnutí
Miroslav Hlaváč se stal v květnu 2018 zástupcem náčelníka generálního štábu. A od ledna 2019 tam působil jako první zástupce i Jaromír Zůna. Vztahy mezi nimi nebyly sice podle svědků dramatické, ale ani nijak vřelé. Zůna vždy tíhl k příliš akademickému pojímání toho, co má armáda dělat. Hlaváč (podobně jako předtím Karel Řehka) má naopak zkušenosti s reálným vojskem a nasazením, včetně zahraničí.
Na jaře 2022 se pak Zůna ucházel o post náčelníka generálního štábu Armády ČR. Hodně po té funkci toužil a v jeho snahách ho podporoval také tehdejší prezident Miloš Zeman. Už tehdy se na chodbách štábu šuškalo, že když bude Zůna vybrán, tak Hlaváč bude muset pryč. Jenže vybrán byl Řehka. A letos Hlaváč. Zůna tyto dva boje prohrál. Na to nezapomene.
Když se loni na podzim zjevil jako kandidát SPD na ministra, bylo to určité překvapení. Dnes je proto nadřízeným Hlaváče. Otevřené střety, jaké jsme viděli u Černochové a Řehky, s největší pravděpodobností ale nečekejme. Ovšem Ukrajina i některé další věci budou šéfa resortu obrany a jeho nejvýše postaveného vojáka rozdělovat. Příjemné a dobré to pro armádu není. Ale generál Hlaváč, pokud bude chtít, na svém místě zůstane až do konce podepsaného kontraktu. Jeho podporovatelem je totiž prezident Petr Pavel a jen ten ho může odvolat.
Právě jste dočetli článek jen pro předplatitele a někdo vám ho nasdílel, protože stál za to.
A takových u nás máme spoustu, stačí si odemknout přístup.
