Konec obstrukcí ve Sněmovně? Vzácná shoda mezi vládou a opozicí, naschvály tím ale neskončí
Sněmovna se dohodla na dílčích, avšak podstatných změnách ve svém vlastním jednacím řádu. Co se může jevit jako interní a technická debata, to má ve skutečnosti velký vliv na plynulost a věcnost průběhu jednání v dolní komoře. Přijatá novela omezuje obstrukce, které se především v uplynulém volebním období staly trumfem v rukách poslanců hnutí ANO a SPD. A přestože je schválený předpis kompromisem mezi vládou a většinou opozice, k uklidnění atmosféry v dolní komoře pravděpodobně přispěje jen částečně.
Co poslanci oproti dosavadní praxi vlastně změnili? Dochází hlavně k limitaci debaty ve chvíli, kdy na plénu probíhá schvalování pořadu schůze. Přednesení návrhu má dle schváleného předpisu trvat pět minut (u poslanců s přednostním právem půl hodiny), každý poslanec pak smí vystoupit jen jednou. Podobným způsobem, ale s jinými časovými dotacemi, pak budou probíhat i průběžné návrhy na změny v programu už v běhu jednání.
Bylo to právě načítání programu schůze, které se v minulosti stávalo důležitou platformou pro obstruující poslance. Až příliš často jsme v médiích četli, že se poslanci přes nekončící řečnění především opozičních politiků vůbec nedostali k věcné debatě. Zasekli se totiž hned na začátku, když si navzájem blokovali to, co by měl být základ každé schůze: schvalování toho, o čem se vůbec budou bavit. Tomu by měla novela napříště zamezit.
Ke změnám by mělo dojít i v řečnění mimo úvodní slova. V případech, kdy sněmovna svým hlasováním omezí dobu pro projev mimo rozpravu, nemělo by vystoupení řečníků s přednostním právem – kterými jsou hlavně předsedové poslaneckých klubů, předsedové stran nebo místopředsedové dolní komory – přesáhnout půl hodinu. Ve Sněmovně se taky zavede možnost hlasováním omezit počet faktických poznámek, kterými se jednání dala rovněž blokovat či minimálně zásadně prodlužovat.
Nejzásadnější změnou vůbec je pak možnost ukončit rozpravu ve stanoveném čase. Debata tak může být utnuta předsedajícím i v případě, kdy jsou do ní ještě přihlášeni další řečníci. Nejde to udělat samovolně, takové rozhodnutí musí mít vážné důvody.
Novela nepřichází jako blesk z čistého nebe. Reaguje hned na několik výtek Ústavního soudu, který v posledních letech při různých příležitostech kritizoval, jak pravidla pro rokování poslanců vypadají. V době pobytu hnutí ANO v opozici podala skupina poslanců v čele s Alenou Schillerovou stížnost na legislativní přílepek související se zákonem o střetu zájmů, který tehdejší Fialova koalice spojila s novelou fungování úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran. Její součástí bylo i údajně neférové omezení doby pro řečnění, když koalice ve sněmovně utnula debatu, třebaže do ní ještě byli přihlášeni další poslanci. Ústavní soud v argumentaci uvedl, že opozice měla dostatek prostoru se vyjádřit jindy. Zároveň ale vyzval k tomu, aby se zákonodárci zabývali zpřesněním pravidla, když chtějí obstrukce ad hoc eliminovat. Tomu nynější návrh vychází napřímo vstříc. A je dost dobře možné, že nebýt tohoto sporu a následných nálezů Ústavního soudu, zákonodárci by byli ke změně motivováni o dost míň.
V roce 2025 se pak Ústavní soud zabýval změnou zákona o důchodovém pojištění. Zde konstatoval, že vládnoucí většina ve sněmovně nemá dostatečné nástroje k tomu, jak blokování jednání zabránit. A doslova uvedl, že „aktuální stav zákona o jednacím řádu sněmovny je dlouhodobě neudržitelný“, přičemž „apeluje na všechny poslance napříč politickým spektrem, aby se zasadili o reformu jednacího řádu“. Ta by měla dle ústavních soudců zajišťovat, aby většina mohla ve sněmovně uplatnit svoji vůli, zároveň přitom ale ochraňovala menšinu. Ústavní soud tak byl jednoznačný a směrem k voleným zástupcům razantnější. Podobně, jako apeloval na změnu pravidel v roce 2021, když zrušil část volebního zákona.
Soudcem zpravodajem, který měl na starosti jednání vedoucí k poslednímu zmíněnému nálezu Ústavního soudu, byl Jan Wintr. Toho ústavním soudcem jmenoval prezident Petr Pavel a v posledních dnech se stal viditelným například i kvůli svému disentnímu stanovisku vůči vydání předběžného opatření v rámci prezidentem podané kompetenční žaloby. Wintr se však sám parlamentní kultuře a podobou české sněmovní debaty dlouhodobě odborně zabývá. A otisk jeho expertízy i dřívější výzvy k tomu, aby se pravidla vyjasnila nebo upravila, tak lze v rozhodnutí bezesporu vidět též.
Wintr ve své publikaci Česká parlamentní kultura popisuje sněmovní debatu jako improvizovanou, bez striktně naformulovaných pravidel. Tedy, stejně jako je tomu v případě ústavního textu samotného, ani jednací řád přijatý už v roce 1995 – který má v České republice charakter zákona – nepomýšlí úplně na každou situaci. V nejasných chvílích nechává volné ruce předsedajícímu schůze, případně pak politické dohodě, která by ideálně na úrovni organizačního výboru sněmovny měla přijít. Ta má zároveň dlouhodobě nahrazovat pevně stanovená pravidla. Třeba v německém Bundestagu se dbá na to, aby se střídaly názory pro a proti. Tím se mnohem přísněji reguluje diskuse tak, aby zazněly pestré názory, ideálně na základě proporčního zastoupení jednotlivých stran.
Podoba sněmovní debaty vychází z dlouhodobě formované parlamentní kultury. V českých podmínkách počítá s tím, že jsou pravidla stanovená jako volná zcela záměrně, aby nikdo neměl pocit cenzury nebo omezování. Toho jsme si v průběhu historie totiž už zažili dost. Zároveň se ale pomalu vychyluje do druhého extrému. A když to s plynulostí debaty někdo nemyslí vážně, třicet let starý předpis mu neumí dát za uši.
Přitom je to potřeba. V čase totiž klesá role, kterou v přenosu z plenárního zasedání hrají tradiční média. Sněmovna se stává kolbištěm, kde lítají poslanci či jejich asistenti s telefony. Streamují nebo natáčejí krátká videa, která si pak pověsí na Instagram. Sněmovní sál se tím tak na jednu stranu víc otevřel a stal do jisté míry opravdu arénou, do které má zdánlivě přístup skoro kdokoliv. Na straně druhé je ale díky bezprostřednosti a rychlosti komunikace taky místem pro mnohdy lacinou exhibici. Poslanci se předhánějí v performanci. Dílem proto, aby se odlišili od ostatních, taky ale proto, že se fenoménem doby stala populistická politika, která si na kritice parlamentních elit postavila celý politický byznys.
Všechna přijatá opatření můžou na první pohled vypadat jako technická omezení, která mají jen malý dopad. Ve skutečnosti je tu ale hned několik důležitých souvislostí. Ta první je nejpodstatnější – jak se novela, která patrně po třetím čtení ve sněmovně projde dalším legislativním procesem hladce, projeví v praxi. Poslancům se sebere hlavní obstrukční nástroj, což by snad mohlo trochu přispět k tomu, aby si vláda a opozice přestaly navzájem vyčítat jeho využívání v minulosti i současnosti. Sněmovna obzvlášť v posledních letech trpí tím, že se několik zákonů jednoduše vůbec nedokáže projednat, případně se na jejich projednání čeká měsíce a roky. Svévolné rozhodnutí chronických trapičů pak může efektivně bránit tomu, aby většina zvolená ve volbách uplatňovala svoji moc. A to se dít nemá. Ani za Babišovy vlády, ani v liberální demokracii, která má vždycky ochraňovat menšinu a opozici.
Druhou zajímavostí je vzácná shoda mezi vládou a většinou opozice. Jedinou stranou, která se vyslovila striktně proti, je TOP 09. Má totiž pocit, že si před klíčovým jednáním o změně financování veřejnoprávních médií nechává z rukou vzít důležitý instrument, kterým může vládu potrápit. Tato výtka je vzhledem k dosavadní praxi do jisté míry logická, zároveň jde však přímo proti smyslu návrhu. Ten díky návaznosti na argumenty Ústavního soudu vychází z důrazu na obecný princip a jeho transformaci, ne z konkrétní výhody pro koalici a opozici. Ano, je samozřejmě pravda, že větší prospěch z omezení obstrukcí bude mít stávající vláda. Bude-li ale docházet k alternaci moci, nelze donekonečna čerpat jen z toho, co těm či oněm přinese prospěch a jiným uškodí.
Část kritiky vycházela také z toho, že změny měly platit až od začátku nového volebního období. Na rozdíl od selektivní účelovosti TOP 09 je tato argumentace o dost smysluplnější. Pro přehlednost právních předpisů by se totiž skutečně zásadnější změny měly odehrávat v době, kdy přijde reprezentace takříkajíc s čistým štítem. Bylo na dohodě mezi koalicí a opozicí, jestli je tato hodnota důležitá. A je třeba respektovat, že tomu tak není.
Blýská se tedy v konfliktech zmítané sněmovně na lepší časy? Jak podotýká Jan Wintr, nastavení pravidel je vždycky odrazem parlamentní a v širším slova smyslu politické kultury. Takže bychom ani přes zaplnění děr, ze kterých před sněmovním pultíkem už léta teče, neměli jásat přespříliš. Veškerá rozhodnutí jednání blokovat nebo poškozovat názorové odpůrce totiž vychází primárně z toho, komu přijdou politicky výhodná. Babišova koalice s opozicí zatočila při volbě předsedů výborů nebo posledního místopředsedy – přesněji řečeno místopředsedkyně – sněmovny. A naschvály si budou oba bloky dělat i nadále. Naše politická, tedy parlamentní kultura je totiž nemocná populismem a polarizací, jejíž podstatou je nahrabat výhody sobě a pokořit odpůrce. To z české politiky mávnutím kouzelného proutku bohužel nezmizí ani po upřesnění pravidel.
Přesto je usměrnění debaty krokem správným směrem. Zapadá do prvků tzv. racionalizovaného parlamentarismu, který by neměl většině, která zvítězí ve volbách, vládnutí komplikovat. Věčný spor mezi efektivitou vládnutí a ochranou opozice se tím samozřejmě nevyřeší. Vláda však musí mít nástroje, kterými svoji legitimní moc bude uplatňovat. A možná je i dobře, že tento posun přichází v době, kdy se autoritáři ovládaný kabinet pouští do nehorázných výroků směrem k Ústavnímu soudu nebo prezidentu republiky. Přijdou totiž o možnost vykřikovat, že opozice blokuje parlament nebo že není svolná k dohodě. A v konečném důsledku tak nemusí mít ani tendenci na sněmovní půdě pravidla upravovat k obrazu svému. Vláda i opozice jsou v politické zodpovědnosti za novou podobu jednacího řádu společně, což obrušuje hrany samo o sobě.
Vznik předpisu v polarizované sněmovně je ale taky důkazem o tom, jaký dopad může mít Ústavní soud na přenastavení pravidel a pročištění politického ovzduší. Až za několik měsíců přijde rozhodnutí o prezidentově kompetenční žalobě, tak ať už bude jakékoliv, bude dobré mít na paměti, že příspěvek této instituce k tomu, aby se pískala rovina, není za dobu fungování české demokracie vůbec malý. Nejde tu o omezování svobodné diskuse, ale o usměrnění něčeho, co roky funguje zoufale špatně.
