Nová kapitola pro Slovinsko: Kontroverzní populista se vrací k moci. Co můžeme čekat?
Po necelých dvou měsících vyjednávání směřuje dvoumilionové Slovinsko ke vzniku nové vlády. A i když jeho strana ve volbách zůstala těsně druhá a nějakou dobu to vypadalo na pokračování dosavadní levicové koalice, vrací se s velkou parádou do křesla premiéra kontroverzní populista Janez Janša. Tomu návrat k moci po čtyřleté odmlce zajistilo spojení s malou proruskou stranou Resnica. Jenže právě to teď budí největší vášně. A zdaleka nejen ve Slovinsku.
Slovinské volby v evropském kontextu zůstávají vždy tak trochu ve stínu. A není ani příliš divu. Vliv malé země, kterou z české perspektivy známe v horším případě jen jako tranzitní zemi pro cesty do Chorvatska, v tom lepším pro krásnou přírodu, se na evropské úrovni často nedá měřit ani s tím naším. Přesto si však v posledních letech tamní politika zapsala hned několik prvenství. Byla to právě předchozí Janšova vláda, která se snažila v originálním balení dovézt do země Orbánovy plány na politické ovládnutí veřejnoprávních médií. Slovinsko je taky laboratoří personalizované politiky, jednoduše proto, že za poslední desetiletí vznikalo a taky zanikalo hodně stran, které byly vytvořené jako chytrý byznysový model svých lídrů. A taky tu po Janšově pádu v roce 2022, který způsobila eroze důvěry ve stát během covidové pandemie, nastoupila nejprogresivnější vláda v Evropě, která zemi přetvořila k obrazu svému a třeba urychleně uznala Palestinu. Zní vám aspoň něco z toho povědomě i v našich končinách? Není to náhoda. A je to důvod, proč bychom dění ve Slovinsku úplně ignorovat neměli.
Letos byl stín, ve kterém se země octla, ještě temnější. Slovinské volby se totiž odehrály jen tři týdny před těmi maďarskými, ke kterým směřovala hlavní pozornost evropských pozorovatelů. A protože hlas Viktora Orbána, v mnohém politického učitele lídra místního populistického bloku Janeze Janši, byl na evropské úrovni slyšet mnohem víc, dávalo smysl se zadrženým dechem sledovat spíš jeho počínání. Slovinské volby koncem března vyhrála levicově-progresivní strana Svoboda. Bylo to na slovinské poměry něco nevídaného. Právě extrémní personalizace politiky totiž vedla v posledních letech taky k velmi dynamickým změnám ve stranickém systému, což dlouho znamenalo, že místní předsedové vlád své funkce neobhajují. Svým druhým místem levici dýchal na záda právě Janša. Jeho SDS nejdřív chtěla výsledky voleb po trumpovsku zpochybnit, aby pak v době, kdy se jí začalo ve vyjednávání s menšími partnery nad očekávání dařit, postupně brala zpátečku. Výsledkem táhlých vyjednávání je nakonec to, že se Janša vrací k moci. Většinu v nově zvoleném parlamentu se svými umírněnými středopravicovými partnery sice mít nebude, zlomem se ale stala dohoda na podpoře od malé proruské strany Resnica.
Ta je v něčem paradoxní. Janša byl totiž po začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 jedním z prvních evropských státníků, kdo na Ukrajinu odjel podpořit odhodlání prezidenta Zelenského – tehdy i spolu s českým premiérem Fialou. Na sociálních sítích v té době sdílel urážlivé příspěvky na adresu ruského diktátora a nejednou srovnával ruské Z, symbol invaze, s hákovým křížem. Zároveň je jeho SDS v Evropském parlamentu pořád součástí Evropské lidové strany (EPP), kde ale patří do radikálně-pravicové frakce. Rozruch třeba v souvislosti se vznikem nové slovinské vlády vyvolalo vystoupení jednoho z europoslanců zvolených za SDS Branka Grimse. Ten na konferenci „Směrem k pravicové většině v Evropském parlamentu“ v minulém týdnu uvedl, že „sanitární kordony proti krajní pravici mají patřit minulosti“, postěžoval si, že „děti po celé Evropě trpí tím, že na ně cílí LGBT propaganda“ a doplnil, že „kdyby žil JFK nebo německý kancléř Helmut Kohl, kterého jsem znal i osobně, byli by dneska ostrakizováni jako krajní pravice“. Akci, kterou zaštítil on jako jediný poslanec z mainstreamové a na evropské úrovni vládnoucí EPP, kromě něj organizovali i další kolegové z radikálně-pravicových frakcí – ESN, Patriotů pro Evropu i ECR. K nové vládní dohodě se pak vyjádřil i lídr evropských lidovců Manfred Weber, který uvedl, že Janša jistě ví, co dělá, a že vždy býval a je proevropským a proukrajinským politikem.
Pravdou je, že Resnica nakonec nebude přímou součástí koalice. I když rozhovory s Janšou bezprostředně po volbách odmítala, zlomem se nakonec stalo zvolení jejího lídra předsedou slovinského parlamentu. Zoran Stevanović, který v dubnu získal podporu většiny zákonodárců, dlouho platil za radikálního antivaxera, který do programu své strany prosadil snahu o zrušení sankcí proti Moskvě nebo klasické fráze o podpoře konzervativních hodnot. Jako „slovinský Okamura“ – protože se dostal do čela obdobnou politickou dohodou jako lídr naší SPD – navíc prohlásil, že jedna z jeho prvních zahraničních cest v nové funkci zcela jistě povede do Moskvy. Janša tak spoluprací s touto stranou sedá na stejného tygra jako mnoho pravicových a konzervativních lídrů v Evropě. Zároveň si však evropské lidovce nechce rozhněvat, a nechává je tak mimo vládní křesla, třebaže lídr strany Resnica už prohlásil, že „programové prohlášení nové Janšovy vlády je skvělé, protože vypadá, jako by ho někdo jenom opsal z našeho předvolebního programu“.
Janša má v době střídání levicové vlády nemalé ambice. Chce třeba velmi rychle zatočit s výdobytky, které končící koalice do řízení státu přinesla. Nejkřiklavějším návrhem je sloučení agend některých ministerstev. Pro levici bylo důležité držet jako oddělené resorty práce a sociálních věcí a hospodářství, ty v rámci projektu systemizace a zeštíhlení státu navrhuje nová vláda zastřešit jen jednou ministerskou pozicí. V řízení ekonomiky se pak dle prvních vyjádření budoucích vládních politiků dá čekat obrat směrem doprava. Janša chce třeba zrušit nejvyšší sazby daní z příjmů pro bohaté nebo omezit rozsah předchozí vládou vybudovaného sociálního systému, který navazuje příspěvky na zdravotní péči ve stáří na veřejné zdravotní pojištění. To vznikající koalice pokládá za zbytečné a žádá revizi, třebaže se jedná o jednu z možných reakcí na stárnutí populace, které se nevyhýbá ani Slovinsku. Menší koaliční partneři, především nové „sociální svědomí vlády“ v podobě středových lidovců, pak trvají na řešení neutěšené situace v podfinancovaném zdravotnictví. Strana, která nakonec k podpoře Janši po vnitřní debatě svolila, žádá nové kolo jednání se zdravotními odbory, které v posledních měsících protestovaly hned několikrát. Janša jako reakci zatím slibuje zavedení samostatných mzdových tarifů pro zdravotnické pracovníky.
Protesty zdravotníků jsou však pouze špičkou ledovce. Ve Slovinsku se rukojmími v předvolebním boji stali i policisté a hasiči, které končící vláda slibovala lépe zaplatit. Nijak pozitivně to nepřispělo k atmosféře v již tak silně polarizované společnosti rozdělené do dvou bloků. První dvě strany – progresivní Svoboda a Janšova SDS – ve volbách získaly téměř 60 %, což je na slovinské poměry, kde personalizace dlouho šla ruku v ruce s politickou fragmentací, historické unikum. Klid navíc do budoucna neslibuje ani fakt, že prezidentka Slovinska pochází z progresivního tábora a již několikrát kritizovala to, aby se radikální pravice podílela na vládnutí. A konflikty lze čekat dozajista i v Janšově vládě samotné. Znovu k moci se může vrátit totiž nejenom díky spolupráci s proruskými poslanci, ale také proto, že se mu podařilo přemluvit konzervativní a středové strany, které z něj v minulosti zrovna nejásaly. Jeden z nejvýraznějších slovinských politiků a bývalý ministr zahraničí Anže Logar, který vede malou stranu Demokraté, se s jeho SDS v minulosti rozešel a založil si vlastní partaj. A dlouho nebylo vůbec jasné, že s ním do koalice bude chtít jít.
Evropu nyní zajímá, jestli se po porážce Viktora Orbána v Maďarsku právě z Janši nestane nový problematický lídr, který bude torpédovat podporu Ukrajině. V tomto směru od něj ale především jeho vlastní spojenci přes vnitřní radikalizaci jeho vlastní SDS i spolupráci s proruskou stranou změny příliš neočekávají. Janša sice platí za „měkkého euroskeptika“, který třeba v minulosti ve své zemi učinil doslova terč z tehdejší české eurokomisařky Věry Jourové a obviňoval ji z cenzury, když kritizovala jeho snahu o politické ovládnutí veřejnoprávní televize a rozhlasu, zároveň ale i jako opoziční politik zůstal poslušně v EPP. Orbánova porážka navíc oslabí nejen ideologické základy pravicových populistů jinde po Evropě, ale bude mít dopad i na to, čím se dokáže inspirovat Janša sám. Novou vládu zatím staví na kombinaci konzervativního rétorického obratu, který se naléhavě obrací proti domnělému levicovému extremismu, s politicky celkem jasným a zřetelným pravicovým programem. To je v situaci, kdy se evropská radikální pravice – Českou republiku, Francii nebo Německo nevyjímaje – programově orientuje na témata redistribuce a rovnostářství, v zásadě dobrá zpráva minimálně proto, že je tím slovinská pravice srozumitelnější, než je tomu jinde.
Janšovi se minimálně v tuto chvíli splnil sen, v jehož naplnění už sám skoro ani nedoufal. Jak jinak totiž číst výhrůžky neuznáním výsledku voleb, které plival do světa i v době, kdy už byly volební místnosti dávno uzavřené? Pro silný konflikt s levicí, kterou ve Slovinsku nereprezentuje jen Svoboda, ale celá plejáda ideologicky různě zaměřených stran – místní stranický systém totiž pojme sociální demokraty, radikální levici typu Die Linke i malou ekologickou stranu – klid teď rozhodně nenastane. Janša byl v uplynulých letech opozicí babišovského typu, která se v kulturních otázkách radikalizovala a zároveň využívala jednoho pro Slovinsko specifického nástroje – nekonečných referend o různých více či méně palčivých otázkách. Dá se minimálně očekávat, že nová levicová opozice si svá silná sociální opatření nebude chtít jen tak vzít a bude o nich nechávat podobným způsobem hlasovat taky. Nadějí tak snad může být jen přání, že se Slovinsku bude dařit ekonomicky a že tlak od umírněných evropských aktérů bude silnější než volání po ničení státu od proruských extremistů. Bylo by to totiž víc než potřeba v době geopolitických výzev, které Evropu čekají.
