Putinův kult zuřivého uctívání vítězství: Letošní komorní přehlídka vypovídá mnohé o stavu Ruska
Úřední rozhodnutí, že letošní oslavy 9. května na Rudém náměstí nebude doprovázet přehlídka vojenské techniky, má neobyčejně vysokou výpovědní hodnotu. O stavu Ruska tato zpráva vypráví romány.
V zásadě vojenská přehlídka v Den vítězství navzdory pověrám není věcí samozřejmou a neodmyslitelnou – po roce 1945 se nekonala vůbec nikdy ani za Stalina, ani za Chruščova. Teprve za Brežněva v roce 1965 prohlásil Nejvyšší sovět SSSR den 9. května za svátek a den volna a založil tradici vojenských přehlídek. Někteří z ruských vladařů zaváděli novoty poněkud pozměňující kánon – tak třeba Leonid Brežněv až do své smrti dokázal celou přehlídku a navazující průvod pracujících vítat ve vzpřímeném stoji, zatímco Vladimir Putin raději kyne rukou z Mauzolea, sedě na vysoké židličce.
Téměř švejkovská prča
Letos se s velkým předstihem rozběhly přípravy, do nichž se zapojila celá propagandistická mašinérie Ruska. Veškeré sdělovací prostředky, co jich zbylo po radikálním omezení internetu, se předháněly v nabídkách na způsoby oslav nadcházejícího výročí, i když není nikterak kulaté. Mateřské a základní školy dostaly dlouhé seznamy tematických okruhů pro uspořádaní kvízů, vědomostních a tělocvičných soutěží s námětem válečného vítězství.
Někdy je těžké ubránit se dojmu, že si jejich autoři dělají z oficiality čistě švejkovskou prču – jak jinak vnímat vědomostní soutěž ve znalosti struktury raketových a kosmických vojsk a rychlostní závody ve „sborce a rozborce“ útočné pušky určené pro děti ve věku od tří do šesti let. Těžkou ironií zavání také bojovka se zadáním „Najdi válečného veterána v davu!“ – v situaci, kdy Velká vlastenecká skončila před 81 lety a i těm, jimž tehdy bylo 19 let, musí tedy dnes být nejméně stovka. V Rusku, kde je oficiálně průměrný věk dožití u mužů zhruba 67 let, hledat stoleté veterány je vskutku úkol na pováženou.
Nicméně prokremelská média hlásí nebývalý úspěch vyhlášených přípravných opatření. Tak třeba akce s půvabným názvem Diktát vítězství se údajně konala zhruba v 90 zemích světa! Její dobrovolní účastníci chutě procvičovali ruský pravopis, zatímco cvičitelé jim předčítali texty o hrdinství ruských bohatýrů v boji proti spolčeným hordám ukrajinských a německých nacistů. Dá se předpokládat, že povedená akce v celém světě vypadala zhruba stejně jako v Praze, kde se 24. dubna široké masy zájemců zúčastnily diktátu v Domě ruské kultury.
S obrovským zájmem se setkal i památný Den obětí genocidy sovětského národa, letos slavený poprvé. Nový svátek má nahradit záškodnické snahy připomínat si oběti stalinských represí, kteréžto, jak se dodatečně zjistilo, žádné nebyly. Není divu, že Muzeum Gulagu připomínající dobu Velkého teroru bylo pro jistotu zrušeno a společenské hnutí Memorial, které se staralo o památku umučených, bylo úředně prohlášeno za extremistické. Stejným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla zakázána také akce Poslední adresa (obdoba „Stolpersteinů“ u nás), připomínající místa posledního pobytu politických vězňů, posléze popravených. Vysvětlující tabulky byly vytrhány ze zdí, ježto údajně „vyvolávají negativní emoce svádějící k terorismu“. V budově uvolněné po Muzeu Gulagu bylo k letošnímu Dni vítězství zřízeno právě Muzeum obětí genocidy sovětského národa. Nikomu nevadí, že pojem „genocida sovětského národa“ je povedený oxymóron, poněvadž mezi sovětskými občany kyrgyzského, ruského nebo estonského původu nikdy nebyla žádná genetická příbuznost, tudíž na nich nemohl být spáchán zločin genocidy. Samotný pokus vdechnout nový život do čistě stalinského sociálněinženýrského experimentu, jímž bylo vytvoření bájné sovětské národnosti, svědčí o tom, jak daleko pokročil Putinův režim na cestě budování rozvinuté komuno-fašistické společnosti.
Putin, nesmrtelný Kostěj
Vojenská přehlídka v Moskvě mívá zcela určité cíle. Jedním z nich je demonstrace nerozborné družby pokrokových světových lídrů pod vedením Vladimira Putina, nesmrtelného jako pohádkový Kostěj. Čestná místa na Mauzoleu loni v den jubilejního, 80. výročí byla nabídnuta 30 vůdcům, pozvání přijalo 29, fakticky se dostavilo 27, dva – zástupci Ázerbájdžánu a Laosu – se omluvili kvůli naléhavějším povinnostem. Mezi světovou elitou, vedle představitelů takových mocností, jako Jižní Osetie a Abcházie, se skvěl zástupce Slovenska, jediné to země Evropské unie. I letos tam premiér Robert Fico nehodlá chybět, i když to bude muset vzít přes Turecko kvůli nepřátelskému gestu pobaltských států, které pro něho uzavřely svůj vzdušný prostor. Na letošní přehlídku je podle ruského tisku pozváno až 20 státníků a není pochyb, že jejich soupiska bude pečlivě zkoumána zahraničními pozorovateli.
Dalším důležitým cílem bývá demonstrace sedmimílových kroků ve vývoji nových zbraní. Když povážíme, že ruské národní hospodářství je již několik let zcela podřízeno válečným potřebám, to, co Moskva doteď předváděla 9. května na Rudém náměstí, za očekáváními značně zaostává. S většinou nových zbraňových systémů to dopadá jako s legendárním tankem Armata, pýchou přehlídky v roce 2015. Ten se i po 11 letech stále zdokonaluje, avšak do opravdových bojů nikdy nezasáhl, válka neválka.
Letos se očekávalo, že budou ukázány celé roje bezpilotních létajících strojů značek Orlan, Lancet, Garpia, Geraň, Zala a dalších. Ministr obrany Andrej Bělousov ještě v prosinci zmiňoval jakési protiletadlové raketové systémy značek Zubr a Citadel, avšak nyní je zřejmé, že zůstalo jen u poetických názvů. Může se klidně stát, že ze všech novinek nakonec zbudou jen přehlídkové kabriolety Aurus, nově postavené na podvozku starších sedanů.
Pohanský obřad
Čistě teoreticky by Putin vojenskou přehlídku právě letos potřeboval jako sůl. Válka na Ukrajině přešlapuje na místě a sebechvála kremelských médií, že „všechno běží podle plánu“,
už nikoho nepřesvědčuje. Nikoho více nebaví ujišťování, že ještě pár let a Rusové dobudou Slavjansk, který byl ještě v roce 2014 v držení ruských okupantů. Hospodářství země je v úpadku a Putina coby skvělého vojevůdce nikdo nebere vážně. Věřit kremelským průzkumům veřejného mínění zbla nelze, avšak i podle nich důvěra v Putina rychle klesá. Nezbývá mu než zcela na šamanský způsob nabízet obyvatelstvu hry spojené s vítězstvím dávno minulým.
Dříve bylo válečné vítězství v Rusku vnímáno jako den nejen oslavný, ale také smuteční, jako „svátek se slzou pod víčkem“, jako připomínka hrdinství, ale také nesmyslné generálské krutosti, s níž lidské životy byly nezřídka obětovány zcela zbytečně, často kvůli hvězdičce na výložce. Putinův režim udělal z památného dne pohanský obřad vyzývavé brutality. Místo hlubokého zármutku adoruje hromadné usmrcování lidí a nachází zalíbení v krvežíznivém opojení.
Jak se mohlo stát, že se Putinovi podařilo nastolit v současném Rusku zvláštní kult zuřivého uctívání dávného vítězství, pro něž v ruštině vznikl nepěkný novotvar „pobědoběsije“ (něco jako vítězovzteklost, vítězoběs-
nost)? Právě tento zrůdný destruktivní kult plodí takové výjevy, jako dětské kočárky s přidělanou tankovou věžičkou a nápisem na boku „Na Berlín!“, batolata ve stejnokroji a s flaštičkou ve tvaru samopalu nebo maminky slibující svým chlapečkům, že jednou také padnou za vlast jako jejich pradědeček.
Když do bláta, tak všichni
Klíčovým prvkem odporného kultu je resentiment, mindrák z věčné poníženosti. Ruský člověk žil a stále žije v trvalém nedostatku hmotném a duchovním, ve společnosti, kde veškerá práva jsou mu odepřena, vertikální sociální výtahy neexistují, ve stavu permanentního ponižování. Žije s vědomím, že všechny veřejné instituce jsou tu od toho, aby mu znovu a znovu připomínaly jeho nicotnost a bezvýznamnost. Jediným vyvážením této smutné reality zůstává pro něho pocit spolupatřičnosti ke světové velmoci, která šíří úžas a děs v širokém okolí. Podvědomě si přeje takovou světskou moc, jež sice utlačuje, ničí a zašlapává ho do bláta, ale umožňuje mu aspoň pocit, že se jí bojí i ostatní a že je schopná zvítězit i tentokrát jako tehdy. Adepti zrůdného kultu očekávají od svého vůdce, že je znovu dovede k vítězství a potvrdí tak sakrální status národa, který celému světu nahání strach.
Za čtvrtstoletí hrůzovládnutí se Vladimiru Putinovi toho mnoho kladného nepovedlo. Rusko ztratilo pozice všude, kde jen mohlo: ve vědě, v kultuře, dobývání vesmíru, ba i ve sportu. Putin se může pochlubit jen tím, že založil a pěstuje zcela pohanský kult „vítězoběsnění“, jehož je sám veleknězem. V obnovení jakési podoby Sovětského svazu vidí svou náboženskou misi. Do té doby se snaží zalátat všechny díry, vynahradit všechny nezdary a zklamání „vítězoběsněním“ opentleným svatojiřskou stužkou. Jen tak lze vysvětlit, že rozumné a truchlivé předsevzetí „Již nikdy více!“ bylo v Rusku nahrazeno výhrůžkou: „Můžeme to zopakovat!“
Zrušení ukázky vojenské techniky během letošní slavnostní přehlídky na Rudém náměstí má nedozírnou výpovědní hodnotu právě proto, že přichází v okamžiku, kdy Putin potřebuje udělat silný dojem na svět a na vlastní obyvatelstvo. I oficiální odůvodnění spojuje tento krok s „mimořádně složitou operativní situací v zemi“ –
rozumějte, s hrozbou ukrajinského útoku. Je to nechtěné přiznání totálního debaklu ve válce proti Ukrajině. Je to důkaz, že by rád zopakoval „to“ – ale už nemůže! Už na to prostě nemá!
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
