Babiš se hodně nazlobí se svými koaličními partnery. Zatím jsou ale všichni se současnou pozicí spokojeni
„Zvažuji podmínky, za kterých podpořit Babiše.“ S takovým bombastickým titulkem vyšel počátkem týdne na serveru Novinky rozhovor se žhavým kandidátem na předsedu lidovců Janem Grolichem, a to jen pár dní před sjezdem strany v Ostravě. Znovu tak otevřel Pandořinu skříňku možné spolupráce některé ze současných opozičních stran s hnutím ANO.
Z onoho rozhovoru však vyplývá o něco komplexnější úvaha, do které se jihomoravský hejtman a pravděpodobný budoucí předseda KDU-ČSL pustil. Předně – to, co je spíš na vnitrostranickou debatu za zavřenými dveřmi, o tom se vesele baví s novináři, jako by si něco takového jako přední opoziční politik mohl dovolit.
V interview se tak pouští do analýzy různých variant, jak by taková spolupráce opozice s Babišem mohla vypadat. Konkrétně jmenuje podmínky, které by si jako politik kladl – mezi jinými obranu veřejnoprávních médií nebo jasnou deklaraci prozápadního směřování. Tím však ještě více nasvěcuje to, že by byli lidovci pod jeho vedením ochotni o něčem takovém uvažovat. A to jednoduše může těmto nápadům dávat mnohem větší relevanci, než si jeden z nejvýraznějších opozičních politiků původně představoval.
Nemusí to být nutně nelogické, je to však chyba ve strategické komunikaci. Když v rozhovoru o vašich plánech něčemu takovému věnujete větší prostor než malý, poukazujete na to, jakou roli to hraje i ve vaší hlavě. Aby opoziční politik mohl takové debaty veřejně vést, měly by být splněny dva předpoklady.
Tím prvním je, že má něco takového projednaného se spolustraníky. Možná už o víkendu v Ostravě uvidíme, do jaké míry to tak je, zejména podle témat, o kterých se budou delegáti v rámci debaty bavit. Je docela možné, že mezi lidovci, kteří už jednou spolu s Babišem ve vládě zasedali, tato otázka aspoň v minimální možné míře rezonuje.
Druhým předpokladem však je, že je i veřejně na co navazovat. Jsou voliči opozice při tom, jaká v České republice existuje polarizace mezi babišovským a antibabišovským táborem, na úvahu tohoto typu připraveni? Všechno zatím nasvědčuje tomu, že tomu tak není a že by své politiky za spolupráci s politikem, na kterém víc než dekádu nenechávají nit suchou, náležitě potrestali.
I když to zní na první pohled paradoxně, debatu o možné spolupráci Babiše se stranami současné opozice si můžou dovolit otvírat především ty strany, které kradou voliče oběma blokům. To nejsou ani lidovci, dlouho zabetonovaní v nejsilnější antibabišovské alianci SPOLU, ale ani Andrej Babiš sám. Ještě na začátku volebního období mohli takovou roli sehrát Motoristé, ti si však svou stranu celkem jednoznačně vybrali, a jejich spolupráce s opozicí tak nehrozí.
Z posledních průzkumů vyplývá, že voliče z obou táborů je schopný k sobě aspoň v malé míře lákat Martin Kuba. Ten má však jiné zájmy a jiné starosti než usmiřovat znepřátelené politiky, protože by na tom sám mohl tratit. Výsledek? Důvěryhodnou a vážnou debatu o stavění mostů mezi Babišem a opozicí nemá kdo vést, aniž by se tím nestrhla lavina odsudků a vypjatých emocí.
Už první měsíce fungování nové sněmovny, ale taky některé historické zkušenosti navíc ukázaly, jak by spolupráce babišovského a antibabišovského světa vypadala. Babišova vlastní mocenská pozice, už tak nyní definovaná poměrně silnou dominancí v rámci babišovského bloku ANO, SPD a Motoristů (potažmo Stačilo!), by ještě posílila. Měl by totiž na výběr z dvou většin – u umírněných návrhů by hlasoval se svými prozápadními partnery, u radikálních a nacionalistických legislativ by zase sáhl po Okamurových a Macinkových poslancích.
Pokud by se tohle partnerům z řad současné opozice nelíbilo, velmi rychle by takové spojenectví opustili s notnou dávkou ostudy. Voliči jsou totiž v mnohém nemilosrdní, a opoziční politici by tak mnohem spíš než blahosklonné „aspoň jste to zkusili“ slyšeli „a komu jste tím prospěli“.
Ani nemusíme chodit daleko do historie, abychom se rozpomněli na situace, kdy jsme už podobnou věc zažili. I když Babiš vládl menšinově se sociální demokracií, absolutně nulová vůle této strany mu v něčem bránit zapříčinila, že mu fungovaly i efektivní nahodilé hlasovací koalice s SPD a komunisty.
Babiš tím navázal na éru Jiřího Paroubka, který nestabilní koalici s umírněnými partnery během svého vládnutí dokázal umně nahradit hlasováním s komunisty – nebo třeba i s marťany. I když dnes tyto marťany máme ve vládě a Babiš by se jich za cenu spolupráce s umírněnými stranami asi formálně vzdal, pokušení vycházející z jeho vlastních, často byznysových zájmů by ho gravitační silou k Okamurovi a Macinkovi pořád vracelo.
Není pochyb o tom, že se Babiš se svými koaličními partnery asi hodně nazlobí. Je naštvaný na Tomia Okamuru, že média moc rád zpravuje o tom, co se na koaliční úrovni projednává, aniž by prezentoval hotové vládní verze. Štve ho i Filip Turek, který si hraje na ministra, aniž by jím byl. Může se ale spolehnout na to, že v případě SPD i Motoristů se – aspoň doposud – jedná o unitární aktéry. Jinak řečeno, dá se čekat jeden názor a vnitřní diskuse jednotu menších partnerů nedokážou rozkolísat. To je něco, co se u tradičních stran zkrátka očekávat nedá. V případě STAN, lidovců i ODS budou dál fungovat vnitřní demokratické mechanismy, které efektivitu vládnutí můžou zdržovat a narušovat.
Zároveň platí jeden důležitý argument, který přihodil sám Grolich a přidal se k němu v rozhovoru pro Fórum 24 i předseda STAN Vít Rakušan. Andrej Babiš opozičním stranám vůbec nic nenabídl, a nic tak nenasvědčuje tomu, že by o takovou spolupráci sám stál. Tak trochu tu převládá pocit, že by iniciátory měli být sami opoziční politici, kteří jsou přece rozumnější a mají Babiše obrátit na správnou cestu. Tak to ale není. Babišova odpovědnost je naopak větší a iniciativa tu musí vždy důsledně být na straně mocensky silnějšího. Je to stejné jako v momentě, kdy se sestavuje nová vláda – první krok musí udělat ten, kdo vyhrál volby.
Po víkendu uvidíme, jestli nás lidovecký sjezd posune v možném jednání Babiše s opozicí někam dál. Zatím jsou ale všichni se současnou pozicí, kdy se vody nehýbou, spokojenější víc, než se může zdát na první pohled.
