Radikální pravice je Evropě na vzestupu. Přizvat ji, či nepřizvat k vládnutí?
O nárůstu nacionalistických nálad v Evropě kolem sebe slyšíme už minimálně dvě dekády. V posledních letech jsme však svědky situací, kdy v mnoha zemích radikálně pravicové strany vyhrávají volby nebo se stávají pro mnohé těžko postradatelnými součástmi vládních koalic.
Kde se jim proniknout do vlády nepodaří, je to většinou za cenu kompromisů na politickém středu a s vědomím, že ještě rozšíří okruh svých podporovatelů z pohodlných opozičních lavic. Začátek roku ukázal nárůst AfD ve všech německých spolkových zemích, kde zatím volby proběhly, a to si ještě musíme počkat na výsledky z východu. Francie mezitím vyhlíží příští rok a možný pád Macronova centrismu. A otěže podobné strany přebírají i v menších státech.
Trumpova krev do žil
S lepšími výsledky jde ruku v ruce rostoucí sebevědomí. Je to hlavně zvolení Donalda Trumpa, jež mezinárodním sítím radikálně pravicových stran, které jsou stále pevnější, vlévá novou krev do žil.
Na evropském kontinentu ukázaly vztyčenou hlavu už po posledních volbách do Evropského parlamentu, kdy namísto dříve okrajových skupin dokázaly vytvořit hned několik různých frakcí. Spíše radikální strany svou identitou odkazující se k vzoru Viktora Orbána, což z podstaty znamená největší příklon k trumpismu, se sdružily v Patriotech pro Evropu. Strany extrémní, tedy často prosty jakéhokoliv pragmatismu ve vztahu k liberálním demokraciím, pak v Bruselu sedí pod hlavičkou Evropy suverénních národů. A konformisté, kteří nejvíc pochopili potřebu se mainstreamizovat, mají své zástupce v ECR.
To, že se stranám radikální a extrémní pravice povedlo vybudovat si na evropské úrovni vlastní mocenský ekosystém s různými větvemi, svědčí o tom, jak vlivné ve skutečnosti jsou.
Jiný kraj, jiné motivace
Je logické si proto klást otázku, jak je možné, že strany, jež dřív v národních parlamentech zasedaly na okraji a kterými ostatní pohrdali, dnes vyhrávají volby. Proměnili se voliči, nebo umírněné strany, jež už ve světě plném výzev nedokážou nic věrohodného nabídnout? Odpověď se nehledá snadno, protože je v mnoha případech závislá na regionální situaci.
Stejně jako po celé Evropě nejsou radikálně pravicové strany stejné a nevyrůstají ze stejného podhoubí, nemají ani stejné výsledky a voliči mají pro jejich podporu různé motivace. Nejčastěji se mluví o pohnutkách ekonomických. Daly by se shrnout tak, že radikální pravici volí ti, kdo mají hlouběji do kapsy, a příslušná strana jim prostřednictvím jednoduchých vysvětlení jednoduše nabídne víc. Je čím dál zjevnější, že tento důvod reprezentuje jen část pravdy.
První problém nastane, když si máme vybrat ekonomický ukazatel, který nám onu podporu vysvětlí. Mnoho výzkumů již došlo k závěru, že systematicky více volí radikální pravici v oblastech, kde jsou lidé více zadlužení. Vůbec ale není pravda, že by tito aktéři nemohli uspět v celkově bohatých zemích.
Mnohem věrohodnější linku nalézáme až ve chvíli, kdy se zaměříme na to, jak se lidé cítí. Nemusejí nutně trpět hlady, můžou mít ale pocit, že se ocitli na společenské periférii. Často máme tendenci se k ekonomickým vysvětlením upínat právě proto, že s pocitem vyčlenění ze společnosti souvisí. O to víc jsme pak ale překvapeni, když lidé volí německou AfD, českou SPD nebo francouzské Národní sdružení spíš proto, že cítí problém v chápání vlastní identity.
Na východě Německa se často setkáme s tím, že někdo volí AfD nejen jako odpor proti mainstreamovým politikům, ale také v závislosti na tom, že se na obyvatele bývalé NDR po většinu doby transformace – mnohdy dodnes – dívají lidé ze západních spolkových zemí skrz prsty. I po znovusjednocení je vrcholná německá politika ovládána z drtivé většiny lidmi ze západu – kancléřka Angela Merkelová v tom tvořila dlouholetou a stabilní výjimku – a mnoho politiků dlouho pohrdalo příslibem potřebných masívních investic do infrastruktury na východě země. Mohou se tak dnes divit tomu, že volbu AfD na východě často předznamenává třeba tragická úroveň dopravního spojení, jakkoliv se jedná o jeden z faktorů, který znatelně ovlivňuje kvalitu života.
Kromě toho je namístě se ptát, jestli si západní části Německa skutečně mohou tolik hrát na vzory, když preference AfD rostou i tam. Tady se na scénu častěji dostávají mikropříběhy o deindustrializaci, jež jsme viděli třeba při volbách v Bádensku, ale i únava z neschopnosti především konzervativních politických stran generovat nové regionální lídry. A od situace v Německu ani ve Francii zkrátka jednoduše nelze oddělit zpackanou migrační politiku posledních let.
Nová pravidla informování
K nárůstu radikální pravice po Evropě ale také přispívá prostředí, v němž se dnes šíří informace. Strany tohoto typu byly od začátku nastaveny na šíření jednoduchých a úderných hesel, jimiž se snažily zaujmout. Takový styl komunikace s voliči zůstal na okraji ve chvílích, kdy si tradiční média uzurpovala moc nad tím, která témata a v jaké podobě budou společností rezonovat.
Naopak algoritmy sociálních sítí, jež mají za cíl utvrzovat své konzumenty v „jejich“ pravdě a které dávají rovný hlas téměř komukoliv, vedou k vytvoření nových pravidel informování. Zdrojů je sice víc, den má ale pořád stejných 24 hodin. A vítězí tak ten, kdo svoji prezentaci dokáže postavit na tom jednoduchém a jasně čitelném. A to jsou mnohem líp než tradiční strany unavující komplexním vysvětlováním své ideologie právě tito politici.
Evropa však je, k čemuž odkazuje i ústřední heslo Evropské unie, rozmanitá. A různorodé jsou i nabídky těchto stran.
V Pobaltí mnohem víc rezonuje vztah k Rusku, a Estonská konzervativní lidová strana (EKRE) tudíž třeba dlouho nevystupovala proti členství v NATO tak, jak činili její kolegové na Západě. Na jihu Evropy se zase řešil poměr stran k předchozím, fašistickým režimům. Zatímco v Itálii postfašisté kořeny zapustili, ve Španělsku dlouho silnou radikální pravici postrádali. V severní Evropě si zase dominantní levice vybudovala pověst záruky ekonomického úspěchu, což stranám na opačném okraji často bránilo ve štěstí. O nabídce také čím dál víc rozhoduje vztah k Trumpovi nebo Ukrajině. V postkomunistických zemích zejména ve střední Evropě zase radikální pravice dlouho musela čekat na vhodnou chvíli, protože mainstreamové strany dokázaly etnocentrické, nacionalistické voliče dobře obhospodařovat samy.
Oslabování středu
Tím se dostáváme k otázce, zda je za jejich nárůstem i selhání politického centra. Tato premisa platí zejména tam, kde umírněné strany tvořily dlouholetý uzavřený mocenský kartel.
V Německu se i kvůli prolnutí historické viny s politickým mainstreamem radikální pravice dlouho prosadit nemohla. A nakonec vznikla tak trochu nenápadně – slovo „alternativa“ u AfD totiž znamenalo alternativu k ekonomickému modelu Evropské unie, přičemž na počátcích strany stáli „profesoři ekonomie“, ne otevření rasisté. Proto také AfD své první voliče získala tím, že zcela vysála liberální FDP. Oslabování centrismu vidíme rovněž ve Francii, kde postupem času selhává nabídka prezidenta Macrona na technokratický styl řízení. To vede k posílení obou extrémních proudů.
Tento trend ostatně pozorujeme i v českých podmínkách: sociální demokraté dokázali dlouho nabízet sociální jistoty a mluvili za ně i nacionalističtí politici typu Miloše Zemana, ODS pak kralovala na poli kritiky Evropské unie.
Co bude dál? Radikální pravice bude dál úspěšná, dokud nepominou důvody, pro které ji voliči berou jako důvěryhodnější alternativu mainstreamových politiků. Umírněné strany musejí vést boj o srozumitelnost a musí v tomto boji vítězit. Jako lákavá se především konzervativním stranám často zdá představa vzít radikálně pravicové strany do vlády, a tím je usměrnit. Prakticky nikde, kde se to doposud stalo, se ale nic takového nepovedlo.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
