Martin Kuba a jeho Naše Česko chtějí vypadat nově. Zatím ale jeho sliby působí jako striktně babišovské
Je tomu necelé dva měsíce, co jihočeský hejtman a někdejší výrazná tvář ODS Martin Kuba představil svůj nový projekt s názvem Naše Česko. V těchto dnech uskupení získalo registraci od ministerstva vnitra, a může se tak plně soustředit na budování své vnitřní struktury. O co jihočeskému vládci ve skutečnosti jde? A může se opravdu stát mostem mezi blokem Andreje Babiše a světem současné opozice, jak naznačují průzkumy i bývalý premiér Petr Fiala?
Klíčovým prvkem, se kterým Martin Kuba nyní pracuje, je novost. Respektive – její zdání. V politice totiž ani náhodou není nováčkem. Dva roky seděl jako ministr průmyslu a obchodu ve vládě Petra Nečase a už víc než desetiletí ovlivňuje politiku ve svém domovském Jihočeském kraji, třebaže přímo hejtmanem je teprve od roku 2020. Kritici mu vyčítají napojení na svět jihočeských kmotrů i fakt, že byl součástí vedení občanských demokratů ve chvílích jejího nejtvrdšího propadu po policejním zásahu na Úřadu vlády v roce 2013. Příznivci na něm zase oceňují akceschopnost i to, jak dokáže z pozice regionálního manažera věci „prostě zařídit“. Mezi tím, co se mu povedlo v krizových časech covidové pandemie tímto způsobem prezentovat, svítí například síť očkovacích center Očko, kterou sám hejtman označil za „očkovací McDonald“. Přestože tak to, že buduje nový subjekt, který ze své podstaty kritizuje současné stranické aktéry, naráží na Kubovy dosavadní aktivity, v prvním mediálním kolečku natírá svou starou fasádu narůžovo celkem zdatně.
Není divu, že chce být Kuba nový. Značná část českých voličů totiž neokoukané aktéry miluje. V historii českého stranictví tito voliči vytáhli do parlamentu hned několik takových subjektů. Jen namátkou: Unii svobody odštěpenou od ODS, Stranu zelených v roce 2006, která sice nebyla tak úplně nová, ale vyprofilovala se zcela nově pod vedením Martina Bursíka, „bojovníky proti politickým dinosaurům“ ze strany Věci veřejné v roce 2010, Babišovo ANO o tři roky později a letos Motoristy. Volbou takových stran voliči vyjadřují nedůvěru vůči stávajícímu establishmentu a vyžadují od nich protikorupční rétoriku, dle společenské nálady trochu populismu a efektivní vládnutí. To všechno Martin Kuba do svého koktejlu nazvaného „Naše Česko“ v příštích měsících s největší pravděpodobností přimíchá taky.
Trochu prokletím nových subjektů v posledních letech je, že se díky velkému mocenskému skoku, kterého byla česká politika svědkem v letech 2013–2017, spojeného se silně glorifikovaným marketingem, upínají na úspěšnou cestu, po které se vydal Andrej Babiš. Z jeho prvních veřejných vyjádření po odchodu z ODS je zjevné, že stejnou strategii hodlá aplikovat i jihočeský hejtman – dělat všechno stejně tak, jako to od začátku dělal Babiš s budováním hnutí ANO, a ono to nějak dopadne. Jenže dějiny se jen rýmují, neopakují se. Česká politika je dnes jinde než v roce 2013, především tím, jak silná polarizace převládá a jak dominantní mocenskou pozici si uzmuly populistické strany. Některé styčné body pro srovnání se ale najít dají: stejně jako Babiš bude i Kuba budovat profil pravicové propodnikatelské strany, která bude voliče lovit především v revíru ODS.
Právě vztah ke své mateřské straně byl klíčovou součástí budování Kubovy politické legitimity. V době Fialova vedení platil za troublemakera, který sice kritiku formuloval otevřeně – někdy spíš tak otevřeně, že s ní raději seznamoval média než straníky uvnitř –, zároveň se však odmítal o své ideály v ODS se svými soupeři mocensky utkat. I za tím dlouhodobě stálo pragmatické rozhodnutí. Přestože byl veřejností vnímán asi jako nejsilnější kritik poměrů uvnitř strany, programové nabídky i spojení do koalice SPOLU, neměl za sebou takovou podporu, která by ho mohla ve straně vynést do pozice, z níž by mohl věci měnit. Právě to bylo nevyhnutelně jedním z faktorů, který ho pravděpodobně dovedl k rozhodnutí stranu úplně opustit, a to i s vidinou všemožných rizik, které s sebou budování nového subjektu přináší.
Vztah s ODS bude, ač se to Kubovi pravděpodobně nebude líbit, určující pro budování mediálního obrazu jeho nové strany. Je to celkem logické: se stranou byl spojen tak dlouho a intenzivně, že budou mít odborníci, novináři i veřejnost tendenci srovnávat témata, která Kubovi a jeho spolustraníkům přijdou důležitá, programové odlišnosti i odlišný přístup k prosazování vlastních priorit. Jinak řečeno – když už jsi to nechtěl dělat u nás, ukaž, jak to zvládneš sám. Kubovi byla v tomto kontextu do vínku daná ta výhoda, že jako sólista působil už dříve. Jižním Čechám vládl bez porad s vedením strany a působivé výsledky v komunálních i krajských volbách byly jeho dílem, nevycházely ze síly koalice SPOLU.
Vůči ODS už teď Kuba uplatňuje dvojí strategii. Ta první zahrnuje snahu všem ukázat, jaké změny uvnitř strany měl celou dobu na mysli. Na to, co přesně to bude znamenat pro strukturu jeho hnutí – ať už hierarchickou nebo regionální – si však budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Všechno ale nasvědčuje tomu, že půjde o hnutí silně centralizované, které jde naproti poptávce po populistické politice zjednodušení. Je totiž mýtem, že taková politika v české kotlině může uspět jen v případě, je-li redistributivní. Ostatně projevují se tu opět roky budování hnutí ANO Andrejem Babišem. To mělo ve své počáteční fázi pravicový profil.
Druhou strategií je snaha od sebe ODS minulých let odstrkovat a dělat, že s ní Kuba neměl vůbec nic společného. Když však jen několik měsíců po odchodu ze strany k dnešní straně vedené Martinem Kupkou říká „vám se něco nepovedlo“, působí to přinejmenším zvláštně. Vztah s mateřskou ODS navíc pro Kubu bude mít i bezprostřední praktické dopady: ještě zdaleka není dořešeno, kdo z ODS může jeho řady třeba v budoucnu posílit. Kubova strategie proti ODS je sice tak trochu znouzectnost – ono mu totiž pro budování vlastní voličské základny vůbec nic jiného nezbývá. Chaotická reakce některých občanských demokratů, kteří se zatím nerozhodli, jestli v Kubovi vidět víc bývalého kamaráda, budoucího konkurenta nebo obojí zároveň, jak například v diskusi na TV Nova v sobotu předvedl první místopředseda ODS Tomáš Portlík, mu však v úspěchu budování poměru k pořád nejsilnější pravicové straně může pomoct.
Stavění pevných základů však budoucí voliče tolik nezajímá. Důležité bude, jakou alternativu Kuba nabídne a jak důvěryhodná pro voliče bude. Jako propagátor efektivity v politice si dobře spočítal, že psaní stostránkového programového dokumentu není tím, čím je potřeba začít. I tady si ale Kuba bude muset rozmyslet, co vlastně chce. V již zmíněné debatě na Nově se totiž dostal do zajímavé argumentační smyčky, kde na začátku bylo to, že velké stranické programy dnes nikdo nečte, a na konci konstatování, že voliči mají politiky hodnotit podle toho, jak splnili vlastní sliby. V této fázi vše působí tak, že sliby Martina Kuby budou, stejně jako řada dalších věcí striktně babišovské. To znamená v té míře, ve které to lze, maximálně obecné a abstraktní, aby tak uspokojily co nejširší voličskou základnu a nikoho nerozhněvaly. Jak takové sliby poznat? Třeba tak, že jsou přehnaně deskriptivní a jejich informační hodnota je nulová. To když Kuba třeba vyjádřil přesvědčení, že by při růstu cen pohonných hmot stát nemusel automaticky hned zasahovat. Srdce pravicového voliče zaplesá, aniž by se dozvěděl, jak jinak, než že prostě počká, chce budoucí celostátní politik nastálou situaci řešit. Je rolí novinářů, konkurenčních politiků i voličů samotných, aby si své politiky v těchto situacích hlídali.
Naše Česko se začalo objevovat v prvních průzkumech veřejného mínění. Podle NMS Market Research by ho v únoru podpořilo 4,7 % voličů, v březnu pak 2,6 %. Pro Kubu je dobrá zpráva, že se v podobných průzkumech vůbec začíná objevovat, svědčí to totiž o jeho relevanci. Podle obou průzkumů navíc hnutí dokáže získávat podporu průřezově. Jak doplňuje politická analytička z NMS Market Research Tereza Friedrichová, Naše Česko oslovuje voliče ANO, Motoristů, ale i méně viditelných opozičních stran. Kubovo hnutí tak překračuje hranice nakreslené silnou polarizací, která proti sobě zabetonovala blok kolem ANO na jedné straně a blok kolem bývalých vládních stran na straně druhé. Že někdo dokáže bubliny propichovat, se může na první pohled jevit jako dobrá zpráva. Něco podobného ze zcela jiných pozic dělá třeba prezident Petr Pavel, kterému v tom ale pomáhá jeho nadstranickost, reprezentativní role i podpora pro Ukrajinu od části voličů dnes vládních stran. Proto když dva dělají totéž, není to totéž.
Srovnání Kuby s Pavlem, kterého se dopouštěli někteří novináři, nesedí vůbec. Kuba oslovuje právě proto, že se mu daří vyhrávat souboj s vlastní minulostí, a dokáže tak hrát hru, že je nový a neokoukaný, zatím docela efektivně. Vůči atraktivitě nových stran nejsou imunní voliči žádné ze současných stran, obzvlášť ne v situaci, kdy se s výjimkou ideologicky vyhraněných Motoristů žádný programově vágnější subjekt už delší dobu na scéně neobjevil. Pokud se však podaří Kubovi tyto pozice držet i nadále, bude to jeho velká výhoda. Zatím se tento fenomén dá srovnat například s Šlachtovým hnutím Přísaha, které když se podíváme hluboko do dat, dokázalo oslovovat obdobně voliče obou formujících se bloků.
Výzvou pro Kubu bude i snaha propojit jihočeskou efektivitu vládnutí s jeho celostátním profilem. To nebude vůbec jednoduché. Paradoxně nejúspěšnější takový příběh české novodobé historie nabízejí Věci veřejné, které svůj profil pražské protimafiánské a protikorupční strany dokázaly přetavit ve vybudování celorepublikové značky. Něco podobného potřebuje i jihočeský hejtman, zvlášť když je jako fenomén dnes spjatý výhradně se svým regionem. V tomto kontextu je logické, že tak trochu sám krotí očekávání od nejbližších komunálních voleb. Je jasné, že díky municipální struktuře v zemi kandidátky nepostaví ani zdaleka všude a nestojí ani o jinak prestižní boj o pražský magistrát. Kubovi bude na podzim stačit uspět v klíčových městech v jižních Čechách. Zároveň bychom ale měli velkou pozornost věnovat tomu, koho vyšle do boje o Senát – právě to totiž lze vnímat jako první indikátor toho, co chce předvádět na úrovni celostátní.
Do sněmovních voleb hnutí Naše Česko zbývají tři roky. To je dost času na vybudování vnitřních struktur. A za tu dobu se ukáže, jestli může být Martin Kuba třeba jazýčkem na vahách při sestavování příští vlády, případně jestli neuspěje ještě předtím, než se do boje pustí. Pro prosazení v celostátní politice totiž sice není potřeba mít tisíce členů, aspoň formální organizace ve všech regionech ale ano.
