Potravinový ombudsman přichází. Osvěta spotřebitele je sice žádoucí, ne ale v podobě zavádějících údajů
Na dnešním představení role potravinového ombudsmana lze jako pozitivní hodnotit skutečnost, že Ministerstvo zemědělství (MZe) již nemluví o vlivu této nové úřednické pozice na ceny potravin, ale o osvětě spotřebitele a snaze zintenzivnit komunikaci mezi zemědělci, výrobci potravin a obchodníky.
Ceny potravin totiž z podstaty věci ombudsman ovlivnit nemůže, neboť ty jsou výsledkem měnících se nákladů jak na produkci zemědělských komodit, tak na výrobu potravin, tak nákladů maloobchodních sítí. Ceny potravin na trhu v ČR jsou navíc odrazem struktury našeho trhu, cenového vývoje v EU a také ve světě – a to nemůže určovat žádný úředník, byť by měl sebevětší kompetence.
Žádné zvláštní pravomoci ale dnes jmenovaný ombudsman, dosavadní vrchní ředitel Sekce potravinářství MZe Jindřich Fialka nemá, byť jde o člověka, který se potravinářstvím v ČR zabývá již řadu let a není v tomto smyslu žádný amatér. Zásadní by tak měla být právě osvěta spotřebitele na základě veřejně známých údajů, mimo jiné Českého statistického úřadu (ČSU) či dalších informačních zdrojů. Především ale jejich interpretace přibližující cenotvorbu potravin v ČR.
Zatím prezentované údaje na webu bezpecnostpotravin.cz ale ukazují spíše na to, že jde o projekt namířený proti maloobchodu. K údajům ČSÚ totiž MZe doplnilo grafy a tabulky, z nichž spotřebitel nutně získá dojem, že je to právě maloobchod, který na cenách potravin nejvíc vydělává. Jak ovšem upozornil Svaz obchodu a průmyslu, v prezentovaných tabulkách jsou například ceny výrobců potravin uvedeny bez daně z přidané hodnoty (DPH), zatímco ceny, za které obchodníci potraviny prodávají, jsou uvedeny včetně DPH. To v praxi znamená procentuálně vyšší rozdíl mezi cenami potravinářů a spotřebitelskými cenami, a to 12 procent, což je výše DPH v ČR.
V tabulkách se také operuje s pojmem „hrubá marže“, jejíž součástí ale nejsou náklady maloobchodu, což opět evokuje dojem o vysokých ziscích maloobchodu, zvláště když se v naší zemi ztotožňuje pojem „marže“ s výší zisku. Maloobchod totiž logicky náklady má, obdobně jako zemědělci či výrobci potravin. Mimo jiné jde o náklady na energie, marketing (který navíc podporuje prodej celé řady potravin) nebo platy zaměstnanců. Laickou veřejnost přitom nepochybně zaujmou mimořádně velké rozdíly mezi cenami ovoce a zeleniny od zemědělců a cenami, za které je maloobchod prodává. Problém ale je, že samotní zemědělci téměř žádné potraviny, a to ani ovoce a zeleninu, napřímo do maloobchodů nedodávají. MZe tak vynechalo cenový vliv mezičlánků, což jsou obvykle odbytová družstva a obecně společnosti zabývající se posklizňovým zpracováním ovoce a zeleniny, které se na cenotvorbě také, často významně, podílejí.
V praxi je tak současná podoba „portálu ombudsmana“ internetový produkt skládající se z již známých údajů „sesypaných“ na jedno místo a jejich interpretace, ve které chybí řada dat, z nichž některá spolu navíc nejsou porovnatelná. To ovšem spotřebitelům v orientaci moc nepomůže, i když osvěta by skutečně byla žádoucí. Většina lidí totiž nemá o širokém spektru vlivů na ceny potravin dostatek informací, neboť je celkem logicky zajímá až výsledná cena. Zajímá je ale jistě i možnost poukázat na prohřešky či nekalé praktiky maloobchodu, které by měl ombudsman také řešit a vyřizovat je. Ani to ale není nic nového, spotřebitelé se mohou již delší dobu obracet se svými podněty například na Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní veterinární správu nebo Českou obchodí inspekci, což také činí.
Roli ombudsmana je tak možné charakterizovat jako fíkový list formálně naplňující jeden z předvolebních slibů stávající koalice o snížení cen potravin. Zasvěcený monitoring tvorby cen potravin (a „marží“) by přitom mohl být jistým posunem, pokud by komplexně porovnával porovnatelné údaje. Mohl by se ale také stát dalším „bičem na řetězce“, a dále tak prohlubovat příkopy mezi dodavateli a prodejci potravin, ačkoli obě strany by spíše měly ve vlastním zájmu spolupracovat. Snad alespoň k tomu přispěje role ombudsmana jako „mediátora vztahů a prostředníka při řešení vztahů mezi zemědělci, zpracovateli, obchodníky i spotřebiteli,“ jak Jindřich Fialka při uvedení do funkce veřejně slíbil.
