Karel Steigerwald: Sport by měl povyskočit do výšky a na chvíli tam o sobě přemýšlet

Ale co to byly lesní olympiády? Byly to olympiády přizpůsobené lesním poměrům, které jsme pořádaly my děti. Můj otec byl nadlesní, les nám byl k dispozici pro spoustu disciplín a kdykoliv: skoky, zápasy, střelba. Sprint smrkovým mlázím, kde se hodnotilo zakrvácení kůže. Maratón kolem rybníka bez plavek, s vloženým zápasem chlapců s dívkami při překonávání přilehlé bažiny. Ten zanikl pro odpor dívek, ačkoliv v antickém Řecku se konaly bez plavek všechny disciplíny. Vrh žulovým kamenem, později i diskem, který kdosi ukradl na Stadiónu Zdeňka Nejedlého. Střelba ze vzduchovky. Terčem byly fotografie zvěře. Někteří střelci si přinesli fotku neoblíbeného otce. To však neprošlo. Někdy se střílelo i z otcovy kulovnice, zamknuté v pancéřované skříni. Otec neznal tajemství zadní stěny té skříně, upevněné jen čtyřmi šroubky. Bratr postavil kosoúhlý ring mezi borovicemi, v němž mlátil slabší boxery. Někdy i bez rukavic. Skákalo se do dálky. Ve skoku vysokém jsem vynikal. Odpozoroval jsem od veverek svébytný styl, jakési hopkání s náznaky doletu. Vzbuzoval zájem dorostenek. Po letech mi jedna prozradila, že zájem nebyl vyvolán mými veverčími skoky, nýbrž plandavými trenýrkami po bráchovi, které leccos odhalily. Vyšší ideje olympiád jsme nepotřebovali. Zajímalo nás osobní potěšení z pohybu, rivalství, naparování před dorostenkami a vzájemná řevnivost. Kdo víc, kdo přidal, kdo rychleji. Děti mají velice lidské ideje. Lézt na stromy, drát se křovím a praštit někoho kamenem. Dnes je všechno jinak. Obal z humanistických řečí o boji národů za mír, uvnitř sláva národů a pýcha politiků. Jako by přes tu laťku skákali oni.