Kdy může Česko zbankrotovat? Stalo se to i zemím s menším dluhem, klíčové je jedno číslo
V posledních letech narůstá český státní dluh o stovky miliard ročně, velké deficity plánuje nová vláda i do rozpočtů pro další roky. Jak moc je pro Česko problém, že se stát dlouhodobě zadlužuje? A může Česko tento stav někdy dovést až ke státnímu bankrotu, tedy platební neschopnosti? Podívejme se na pár důležitých čísel.
V debatách o státním dluhu se často argumentuje výší zadlužení v poměru k HDP, tedy výkonu ekonomiky dané země. V tomto ohledu Česko paří k „lepší“ části EU a zřejmě to tak ještě dlouho bude. Země jako Německo, Francie či Belgie mají dluh kolem 100 % HDP nebo nad něj, zatímco Česko loni teprve vyšplhalo nad 43 %. V tomto ohledu na tom tedy nejsme špatně.
Podstatné pak také je, kvůli čemu konkrétně se stát zadlužuje a kolik z těchto peněz se může třeba v budoucnu zhodnotit. Jinými slovy, půjčovat si například na rozvoj infrastruktury, výstavbu bydlení nebo investice do výzkumu a inovací je návratnější než si půjčovat jen na samotný provoz státu a jeho úřadů.
Kdy se bankrotuje?
Ještě jsou tu však další zásadní čísla. Procento vůči HDP je sice důležité měřítko, ale nevyjadřuje všechno. Velmi zajímavě o tomto pojednává dokument vydaný Národní rozpočtovou radou (NRR) s názvem Průvodce veřejným dluhem. V něm NRR uvádí příklady několika zemí, které se dostaly na hranici státního bankrotu či za ni, třeba Řecko a Argentina. Když se v roce 2015 dostalo Řecko do nejhlubší krize a potřebovalo zásadní pomoc evropských institucí, mělo dluh kolem 180 % HDP. Jenže Argentina do velmi podobných potíží spadla na přelomu tisíciletí při dluhu na úrovni 50 % HDP, čemuž se nyní blíží i Česko.
Pak je tu ale příklad Lotyšska, které se v roce 2009 vyhnulo bankrotu jen za cenu velmi drakonických škrtů a omezování státních služeb, a to mělo dluh jen kolem 37 % HDP. „Lotyšský veřejný dluh dosahoval ještě v roce 2007 velmi nízkých 8,4 % HDP. Jenže o rok později činil už 18,5 % a mezi lety 2007 a 2009 v poměru k HDP vzrostl téměř 4,5krát na již zmíněných 37 %,“ píše Národní rozpočtová rada. Jinými slovy, jedním z nejzásadnějších faktorů je v každém případě tempo zadlužování, tedy jak rychle dluh daného státu v čase narůstá. Pokud dluh roste rovnoměrně a předvídatelně, stát mu může přizpůsobovat své výdaje a průběžně jej splácet. Pokud vzroste násobně během pár let, může dostat stát do neřešitelných problémů.
Česko dávalo na tzv. obsluhu státního dluhu, tedy splácení dluhů, které má, ještě před rokem 2020 kolem 50 miliard. Dnes je tato cifra už nad 100 miliard, tedy na jakékoli další výdaje může stát dávat o 50 miliard méně, což jej logicky vede k tomu, že si na výdaje dále půjčuje… Kromě neudržitelnosti obsluhy státního dluhu prudké zadlužování může také snižovat ochotu věřitelů Česku půjčit, i ta se odvíjí od toho, jakým tempem si Česko půjčuje, jak zvládá splácet a jak si celkově vede jeho ekonomika.
Čas zvýšit daně?
Tedy ve zkratce, Česko se státnímu bankrotu zatím výhledově neblíží. Bohorovnost však také není na místě, dluh roste rychlým tempem a zejména pak roste částka, kterou vynakládáme na jeho splácení. Proto by veřejnost měla po politicích chtít, aby řekli, jak se chtějí přibližovat vyrovnaným rozpočtům. Recept nové vlády je především v boji s daňovými úniky a šedou ekonomikou, to však zřejmě 300 miliard nepřinese.
Dříve nebo později se politici budou muset odhodlat ke zvýšení alespoň nějakých daní. Třeba z investičních nemovitostí, které mají v Česku jedny z nejnižších daní v Evropě a jejich zdanění by mohlo rovněž pozitivně ovlivnit trh s bydlením, tedy snížit poptávku po investicích do bytů a tím zvýšit počet bytů v celkové nabídce. Anebo pro začátek alespoň konečně zdanit to neblahé tiché víno.
O státním rozpočtu a českém zadlužení jsme mluvili i v nejnovější epizodě podcastu Padni komu padni, jejíž volnou část si můžete pustit níže. Plnou verzi podcastu najdete v sekci pro předplatitele na platformě Opinio ZDE.
