Martin Bartkovský: Je tohle ten „zdravý rozum“, který měl přijít s nástupem Donalda Trumpa?
V těchto dnech si připomínáme dvanáct měsíců od začátku úřadování Donalda Trumpa coby 47. amerického prezidenta. A já mám pocit, že je prezidentem už aspoň dvanáct let. Neuplyne snad ani den, abychom nebyli svědky tu bizarního, tu naprosto skandálního výroku nebo činu. Neubráním se tak otázce namířené k jeho fanouškům tady v Česku. Ať už z řad politiků, umělců, či politických komentátorů. Stále vám to přijde jako vítězství zdravého rozumu, jak byl jeho nástup do druhého funkčního úřadu titulován?
Projděme si těch dvanáct měsíců hezky po pořádku. Od ostudného chování vůči Volodymyru Zelenskému v Oválné pracovně přes nesmyslné noční tweetování, objímání s Putinem na Aljašce, mlžení kolem nezveřejnění dokumentů k případu Jeffreyho Epsteina až po bagatelizaci vražd od příslušníků jednotek ICE i vyhrožování vlastním spojencům. Vidím v tom všechno možné, jen ne zdravý rozum, a už vůbec ne jeho vítězství. I uniklá (a původně soukromá) komunikace se světovými státníky, kterou sám Trump na sociálních sítích zveřejňuje, ukazuje, že s americkým prezidentem jednají všichni v lepším případě jako s pětiletým dítětem, v tom horším jako s makakem, který drží odjištěný granát.
Nejsem příznivcem toho, když někdo někoho diagnostikuje na dálku. Nelíbilo se mi to u Zemana a nelíbí se mi to ani u Trumpa. Ten člověk nepotřebuje, aby mu lidé připisovali teoretické psychické nemoci. Plně postačuje jeho jednání. Snad poprvé v dějinách nemůžeme brát vážně nic z toho, co nejmocnější muž planety říká. A to je strašidelné.
Nemusím snad ani připomínat, že je to už dvanáct měsíců, co slíbil, že do 24 hodin vyřeší válku na Ukrajině. Ta ho nebaví. Víc ho baví to, co dělá Putin. Zabírá si pro sebe silou cizí území. A tak Trump bez souhlasu Kongresu úkoluje americké vojáky, aby napadali druhé státy. Případně nad ránem oznamuje, že otestuje článek pět NATO na hranicích s Mexikem. Aby následně jeho dodržování ze strany americké armády směrem ke spojencům zpochybňoval.
Příliš jsme si zvykli na USA v roli světového policajta a nevíme, jak reagovat na to, když se stane světovým gangsterem. Ve světě Donalda Trumpa to ale takhle jednoduché je. V duchu hesla ze slavného českého filmu Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina křičí na spojence i nepřátele heslo z rodokapsových románů: Peníze, nebo život! Zcela nám legitimizuje svět, kde je pomoc vždy zištná. Kde je normální žít v permanentním strachu. A kde se zločiny nemusí vyšetřovat, když je páchají kamarádi.
Ohlušující je to ticho českých vládních politiků, kteří se mu nedokážou vzepřít aspoň z deseti procent. Jen potvrzují téma předchozího Reflexu, kdy jsme Andreje Babiše překřtili na Slabiše. Vláda slabého premiéra a slabých ministrů. Chápu to u poslanců a ministrů hnutí ANO, kteří se sami za sebe nesmějí vyjadřovat. I u zástupců SPD, kde se poslanci a ministři nesmějí vyjadřovat vůbec. Motoristé se ale kasali nadstandardními vztahy s Trumpem a jeho MAGA smečkou. Dokonce tím někteří ospravedlňovali jmenování do funkcí. A teď jen mlčky koukají, jak americký prezident uráží naše vojáky.
V kontrastu s tím se pak hlasitě údajně bijí za naši obranyschopnost, když ospravedlňují nepomáhání napadené Ukrajině. Mají prý Česko, naši armádu a naši vlastní schopnost bránit se na prvním místě. Tak bych jen rád připomněl, že to nejcennější, co česká armáda má, nejsou zbraně, tanky, houfnice ani letadla. Jsou to lidé. Lidé, kteří v celé řadě útvarů patří k těm nejlepším vojákům na světě. Měl jsem tu čest se s nimi několikrát setkat a neříkám to o nich jen já, ale především jejich spojenci v rámci NATO.
Někteří z našich nejlepších vojáků při plnění spojeneckých úkolů v zahraničních operacích padli. Třeba právě v Afghánistánu, kam vyrazili, když USA požádaly o pomoc. Bylo jich čtrnáct. Donald Trump zpochybňováním jejich nasazení plivl každému z nich na hrob. Tím, že se důrazně neohradili nebo jeho výroky relativizují, na něj plivou i Babiš, Macinka a Zůna. S Donaldem Trumpem nezvítězil zdravý rozum. Ale hloupost, ignorance a pohrdání. To nejmenší, co mohu v tomto textu udělat, abych aspoň částečně odčinil českou vládní ostudu, je vyjmenovat je: Nikolaj Martynov, Milan Štěrba, Radim Vaculík, Robert Vyroubal, Adrian Werner, David Beneš, Ivo Klusák, Libor Ligač, Jan Šenkýř, Jaroslav Lieskovan, Martin Marcin, Kamil Beneš, Patrik Štěpánek a Tomáš Procházka. Čest vaší památce a díky za vaši službu.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu
