Babiš generálem po bitvě. Najednou podpořil Grónsko, ale zachoval se jako nesolidární zbabělec
Ustrašenost, oportunismus a posun země mezi nespolehlivé spojence. Tak vypadá po několika týdnech obraz vlády Andreje Babiše v zahraniční politice. Výjimkou není jeho náhlý obrat v turbulencích kolem Grónska, jež podpořil až po zklidnění situace.
„Nemohu říct, že Česká republika stojí za Grónskem,“ prohlásil český premiér před odletem do Davosu, kde se měla projednávat eskalace sporu o území Grónska, vyvolaná agresivním nátlakem Donalda Trumpa. „Možná ho chce koupit, my preferujeme dohodu,“ dodal chytrácky.
Nestojíme za Grónskem
Dohodu samozřejmě preferuje každý, ale současně by měl jaksi samozřejmě každý stát EU, protože se Trumpovo hrubé vlamování do suverenity Dánského království týká celé Unie, vyjádřit jasný postoj.
Ostré evropské reakce nejsou emotivní, ale jsou zakotveny v principu suverenity, mezinárodního práva a solidarity se spojenci. Zatímco drtivá většina zemí EU podpořila dánskou suverenitu, snažila se jako celek koordinovat odpověď a případná odvetná opatření proti novým clům, několik zemí, včetně Maďarska a Česka, zachovávalo opatrnickou pozici.
V Davosu došlo k uklidnění situace po jednání Trumpa s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem. Americký prezident odvolal hrozbu celní války a nemluví už o převzetí Grónska pod americkou kontrolu. Pokud by došlo k dohodě o posílení základen NATO v arktické oblasti proti narůstajícímu ruskému a čínskému vlivu, tím lépe.
Tento modus vivendi už ovšem umožňovaly dosavadní smlouvy se Spojenými státy a takové dohodě se v Evropě nikdo nebránil. Proto zůstává z Trumpova útočného a neospravedlnitelného postupu, ocitajícího se mimo demokratický rámec, další nepříjemná pachuť.
Hrozba celní války je zatím zažehnána, i když detaily dohody nejsou známy a bude se o nich ještě jednat. Řada evropských představitelů však po opakovaných zkušenostech s Trumpovými názorovými obraty upozorňuje, že to neznamená, že je celá rozepře u konce, a ztrácí s tímto neurvalým chováním trpělivost.
Stojíme za Grónskem
V této chvíli vystoupil Babiš, který vylezl ze zákrytu a „srdnatě“ se postavil za Grónsko. „Je jasné, že jsme spojenci a nemůžeme si dovolit nějaké spory mezi Spojenými státy a Dánskem. Je jasné, že Grónsko je nedílnou součástí Dánska. My se jasně vyjadřovali, že je potřeba se domlouvat,“ prohlásil.
To říká licoměrný premiér, který pro Dánsko nehnul prstem. To je tak složité vyslovit solidaritu se spojeneckou zemí, ohrožovanou vrtochy nevypočitatelného narcise? Česká vláda se zachovala jako zbabělý spolucestující v posledním vagónu, který nikoho nepodrží, a vyčleňuje se tak z většinového proudu.
Jediné, co Babiš v této věci vykonal, je nákup glóbusu za 15 tisíc korun, aby konečně zjistil, kde leží největší ostrov světa. Tím v Evropě zesměšnil nejen sám sebe, ale celou Českou republiku. „Mám jiný mozek,“ reagoval na kritiku, což je jedna z mála věcí, s níž mohou všichni bezvýhradně souhlasit.
Zbabělý postoj české vlády, jež nevyjádřila jasnou podporu Grónsku a Dánskému království, aby si nerozházela Trumpovu administrativu, škodí zemi. Už nyní Evropa a NATO řadí Českou republiku mezi nespolehlivé a nevypočitatelné spojence.
Vyhrožování amerického prezidenta spojeneckým zemím není normální. Tento agresivní a nediplomatický styl z pozice síly je neomluvitelný. Hájí ho už jen nejfanatičtější přívrženci, jimž je budoucnost Evropy, tedy i České republiky, zcela ukradená.
Trumpovy absurdity
Trumpovi klesá domácí popularita, hrozí mu porážka v letošních volbách do Kongresu, což by ochromilo jeho výkonnost. Čelí tomu spornými zahraničními výboji a absolutistickými absurditami typu draze zaplacené Rady míru, kde chce zcela vážně „bojovat za mír“ s představiteli řady diktatur v čele s Běloruskem a válečným zločincem Putinem.
Evropským státníkům je někdy vytýkáno, že nereagují na nebezpečné manýry vůdce Bílého domu dostatečně razantně. Jindy zase naopak, že nejsou diplomatičtí. Unie má jistě i svou vinou vlastní problémy. Naivně spoléhala na levnou energetickou provázanost s Putinovým režimem a slepou vírou v udržitelný poválečný mír podceňovala zajištění vlastní bezpečnosti.
Tato kritika je ale přesto do značné míry nefér. Evropa má poprvé v poválečné historii co do činění s americkým prezidentem, který vyhrožuje západním spojencům a považuje Evropu nikoli za přítele a spojence, ale za protivníka. Na to nebyla celkem logicky připravena a musí se tomu přizpůsobit.
Časy se mění a s nimi postoje Evropy, která musí mnohem razantněji hájit vlastní zájmy. Svět se mění v nepřátelské prostředí a mocenské rozdělování sfér vlivu. Cestou jistě není nekritické patolízalství Rusku, které předvádí vládní SPD, ale ani současnému osazenstvu Bílého domu, které devastuje transatlantické vazby a sobecky kašle na mezinárodní právo a standardní demokratické postupy.
Zakomplexované čecháčkovství
V této zlomové situaci vládne v Česku vláda s mindrákem zakomplexovaného Čecháčka, který vystrkuje z krytu nasliněný prst, aby zjistil, jakým směrem fouká vítr, a podle toho se zařídí. O to ostudnější je porovnání například se sebevědomými postoji Dánska, Švédska nebo Finska zhruba stejné váhové kategorie, nemluvě o Pobaltí.
Babiš lže, když tvrdí, že se zahraniční politika země nemění. Reagoval tak na opakované pochvaly Sergeje Lavrova, že se v Česku probouzejí zdravé síly. Změny jsou markantní a vidí je každý s tím rozdílem, že někdo jim tleská a jiného pobuřují. Příkladem je nejen neochota podpořit spojence v pravou chvíli, ale i invaze proruských sil do vlády a snížená ochota podporovat Ukrajinu.
Co ale čekat od názorově neukotveného premiéra a výstředního Petra Macinky sršícího sebevědomím a arogancí, ve skutečnosti jen karikatury ministra, jenž shodou okolností řídí dva resorty, kterým nerozumí?
Jak říká trefně Mirek Topolánek, současnou vládou se tato země musí prostydět a přežít ji, ale nemusí to nutně trvat čtyři roky. O to důležitější je dnes v českém národním zájmu role prezidenta, Senátu a sněmovní opozice, jež by měla minimálně v takto zásadních věcech postupovat společně, což se v případě podpory Grónska podařilo.
