Můžou se Rusové inspirovat od Íránců? Zapomeňte, na Kreml nikdo zápalnou láhev nehodí
Myslím, že už mnozí viděli fotografii na sociálních sítích, na které si dívka zapaluje cigaretu o hořící fotografii Chameneího. Tento obraz se stal symbolem neutuchajících protestů v Íránu. Mnozí včetně mě obdivují odvahu lidí, kteří vyšli do ulic Teheránu a dalších íránských měst. V případě potlačení protestů čeká jejich účastníky pověšení. Podle některých informací již při střetech zahynuly desítky, možná i stovky lidí. Íránská organizace na ochranu lidských práv Iran Human Rights (IHR) v pondělí oznámila, že podle jejích informací při střetech již zemřelo nejméně 648 lidí a jejich počty dále rostou. Ve skutečnosti však může být podle IHR obětí mnohem více – až šest tisíc. Kvůli odpojenému internetu totiž není možné zprávy o zabitých ověřit.
V zásadě si myslím, že ti, kdo vyznávají hodnoty svobody a demokracie, chtějí, aby íránský lid ve své zemi porazil tyrany. Íránci platí za svou svobodu vysokou cenu, ale bohužel tyrany nelze porazit bez prolévání krve. Upřímně si přeji, aby nepřestali bojovat, protože pokud přestanou, čeká je smrt, ale dokud bojují, mají šanci na svobodu. Paradoxně se tato věta hodí i na občany Ukrajiny, kteří bojují za svou svobodu od ruského světa.
Na stejných sociálních sítích jsem viděla fotku, na které stojí dívka a zapaluje si cigaretu o hořící fotografii... Putina a pod fotkou je nápis „Soon“. Tento obrázek ve mně vyvolal nechtěný smích z pochopení, že k tomu nikdy nedojde. Protestující Íránce v případě jejich potlačení čeká smrt, přesto vyšli do ulic a pokoušejí se svrhnout politický režim.
V Rusku ale není trest smrti, navíc si vzpomeňte, že když Putin vyhlásil mobilizaci, fakticky přímo řekl, že posílá Rusy zabíjet a umírat za nic. Jaká byla reakce? Žádná, na ulice vyšlo pár lidí. Většina pokorně, často i dobrovolně nastoupila do vojenských úřadů. Když Putin vyhlásil mobilizaci, pamatuji si, že jsem řekla: „Pokud Rusové nevyjdou na ulice teď, nevyjdou nikdy.“ A trvám na tom dodnes. Proto je třeba už teď zahodit veškeré naděje, že Rusové povstanou a budou házet Molotovovy koktejly na Kreml.
V Rusku má Putin velkou podporu a Rusové nevycházejí do ulic jednoduše proto, že nechtějí a považují Putina za silného vůdce. Ti, kteří chtějí změny, si myslí, že budou v menšině a že kromě problémů nakonec nic nezískají. Jít na demonstraci s transparenty je jako procházet se v krátké sukni po Afghánistánu, je to nesmyslné a nebezpečné. Jak jsem již zmínila výše, svrhnout tyrana bez krve není možné, ale málokdo chce prolévat krev jen tak, tím spíš, když nikdo neslibuje požadovaný výsledek. Kdyby to někdo udělal za ně... Ach, jak by bylo dobré, kdyby Ukrajina zvítězila a Putin se stal nikým nepotřebným neúspěšným carem, nebo kdyby přišel Donald, unesl Volodju a odvezl ho do Haagu. Ale aby sami něco dělali, ne. Lepší je zamknout se na sedm zámků a nadávat na vládu v kuchyni, protože nikomu se nedá věřit, co když někdo nahlásí policii, že nemáš Putina moc rád... Nějak se to samo vyřeší, to je hlavní teze.
Někdo může říct, že neexistují žádné důkazy o tom, že většina Rusů podporuje Putina. Jak to, že neexistují? Za hlavní důkaz považuji to, že už čtyři roky Rusové podepisují smlouvy s ministerstvem obrany a cynicky jezdí za peníze zabíjet Ukrajince. V Rusku zatím příbuzní okupantů doufají v smrt mužů na frontě, aby dostali odškodnění, matky synů zabitých na Ukrajině budou Putinovi děkovat a se slzami v očích říkat, že jejich děti zemřely jako hrdinové při obraně své země. Není jasné před kým a před čím, možná před zdravým rozumem. Jako důkaz lze považovat také výprodeje všech koncertů Šamana, četné akce ve školách, divadlech a dalších „kulturních“ prostorách zaměřené na podporu SVO, tisícovky případů udávání atd. A nejdůležitějším důkazem je, že když jsou lidé v zemi nespokojeni s režimem, dochází k protestům jako v Íránu, a pokud k nim nedochází, znamená to, že lidem vše vyhovuje.
A co když jim to nevyhovuje a oni se prostě bojí? No, a proč ten strach? Buď proto, že odpůrci režimu chápou, že jsou v menšině a nevidí smysl v protestování, nebo kvůli otrockému myšlení. Rusy velmi rozčiluje, když je někdo nazývá otroky, a to všechny, jak patrioty Ruska, tak liberálně smýšlející, ale bohužel jejich pasivitu vůči dění nelze vysvětlit jinak. Urážejí se, ale zároveň sami říkají, že na nich nic nezáleží a že nemohou nic změnit, a ani se o to nesnaží. Raději žijí svůj život a utěšují se frázemi, že žijí v nejlepší a nejúžasnější zemi, že vše, co snášejí, je pro dobro této země a aby proklatý Západ nezískal kontrolu nad ruskými zdroji.
Rusové si svobodu spojují s chaosem, proto se rozhodli žít svůj obvyklý život v bídě a úpadku. Dnes je něco v ledničce, no a dobře, ale v době chaosu to může zmizet. Existuje nejen strach z Putina, bezpečnostních složek, represí a otrocké myšlení, existuje také strach ze změn, a jak vidíme, je rovnocenné strachu ze smrti.
Autorka je ruská novinářka, redaktorka režimem zlikvidované stanice Echo Moskvy
