Stanislav Balík: Nechová se Česko pořád jako puberťák, který neví, čí je, a chce jen prudit?
Kdy je člověk skutečně dospělý? Kdy přestává být dítětem, puberťákem? A co to vlastně znamená být dospělý? To jsou otázky, jež řeší psychologové na úrovni jednotlivce, ale které jsou podobně zajímavé pro společenské skupiny.
Je tedy Česká republika skutečně dospělá, chováme se tak, když už by se to podle kalendáře od nás mohlo očekávat? Abychom to ještě trošku zkomplikovali, připomeňme si, že onen 1. leden 1993 jako den vzniku samostatné České republiky je vlastně jen umělým mezníkem, jenž nebyl vnitropoliticky důležitý ani z tehdejšího dobového pohledu a nejeví se tak ani z odstupu několika desetiletí. Naše dnešní republika je totiž polistopadová, a jestli má smysl něco v její historii počítat, pak je to časová vzdálenost od událostí podzimu roku 1989.
Ale nešť – pojďme si chvíli hrát s jejími Kristovými lety. Stranou nechme skutečnost, že Kristus podle tradice ve svých třiatřiceti letech své spasitelské dílo nezačal, ale završil – jak se zpívá v jedné kostelní písni: „Již dost jsem pracoval k Tvé spáse, člověče; hned třiatřicet let mé pouti uteče.“ Tak tedy – jsme už dospělí, resp. chováme se tak?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
