Jefim Fištejn: Zvláštní vesmír chcimírů. S odzbrojující naivitou nás vystavují tyranům
Nápadně mnoho lidí dnes bojuje za mír. Mnozí jsou připraveni bojovat za něj až s nasazením cizích životů. Dobromyslní lidé se ptají ve vší vážnosti: Co je špatného na míru? Vždyť je lepší než válka! Je to silný argument pro slaboduché. Tasí ho buďto nepoučení, nebo nepoučitelní. Podobných sofizmat jsou přehršle. Což není pravda, že je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný? Dejte to do vládního programu, prosím, ať je v něm další důležitá pravda a uskutečnitelný cíl!
Není diktátorského režimu, který by nebojoval za mír. A pokud ještě nepanuje všude, je to většinou proto, že zatím nejsou ve společnosti vyhubeni váleční štváči, zuby nehty bránící míru. Za mír bojují pokrokové lidožroutské režimy v Africe, i Čína, i Severní Korea, i obdivuhodný Ruský svět. Stalin, ač žil v dobách, kdy Ruský svět ještě byl zjednodušeně nazýván komunizmem, už chápal globální význam „boje za mír na celém světě“. Proto založil celosvětovou Radu míru, jejíž slovutní členové srdnatě bojovali za mír na celém světě. Toto slovní spojení bylo v SSSR natolik frekventované, že pro něj v ruském těsnopise existoval zvláštní zkratkový symbol. Rádio Jerevan na dotaz posluchače, zda bude válka, po pravdě odpovídá, že válka nebude, leč bude takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni!
V kontextu boje za mír chcimíři obzvlášť neradi vidí kazisvětské počínání Ukrajiny. Její neústupnost dráždí tím, že dává špatný příklad zbytku Evropy už už připravené přijmout podmínky míru, tak velkoryse nabízené Putinem. Ukrajina je škůdcem, protože nastavuje světu zrcadlo takřka biblické morálky, nemilosrdně mu připomíná etické zásady, na kterých stál kolektivní Západ, dokud ještě byl úspěšný, dokud neuhnul na zavádějící scestí všelikého bludařského pokrokářství. Nebýt ukrajinské tvrdošíjnosti – všude by už dávno byl ruský mír, protože právě tak se překládá do ruštiny pojem „Ruský svět“.
Paradox, o němž míruchtiví naivkové nemají páru, spočívá v tom, že vnucený mír vůbec není a nikdy nebyl pravým mírem. Ten biblický mír, o kterém sní lidstvo, znamená venkoncem stav organického spojení člověka s okolním světem v harmonické jednotě. Člověk žije v míru, pokud je se svým bytím ve svém světě spokojen. Jenže pro takový mír v současných jazycích není slovo, pokud to nejsou bohoslužební texty. V dějinách lidského druhu mír znamenal vždy jen cizí porobu, potlačení boje slabších za svou svobodu, pouhou nedobrovolnou absenci válečných dějů. Historická pravda nikdy nebyla na straně těch, kdo přinášeli mír potlačením zákonných národních tužeb. Proto žádný ze známých „mírů“ nebyl ani spravedlivý, ani pevný, a vždy končil velkým krveprolitím: Pax Romana, Pax Britannica, Pax Americana, Pax Sovetica. Nejiný bude, nemůže nebýt, i Pax Russica: nespravedlnost a násilí. Nejinak i skončí. Takový je skutečný vzkaz Ukrajiny kolektivnímu Západu.
Docela trapná je snaha prezentovat lidožroutský Putinův režim a jeho rozpínavost v pojmech boje za mír proti ukrajinskému nacizmu. Zračí se v ní směsice hluboké nevědomosti a patologie spojené s úbytkem šedé kůry mozkové. Ukrajinský národ teprve hledá své hrdiny a mučedníky a nachází je, kde se dá, většinou mezi nacionalisty a odbojnými postavami svých dějin. Přesně tak se chovají i jiní národové. Rakouská dějeprava dodnes viní z rozpadu tolerantní středoevropské říše zlotřilý český nacionalizmus. Stepan Bandera se provinil mnoha hříchy před mnohými národy, leč strávil celou válku jako politický vězeň v koncentračním táboře Sachsenhausen nikoli kvůli svému nacistickému přesvědčení, nýbrž kvůli svému boji za svobodu a nezávislost Ukrajiny. A určitě nebyl kvůli svému nacizmu zavražděn na mnichovské ulici ruským agentem zaslaným Stalinem, který před válkou přísahal na nerozbornou družbu mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem. Mezi Ukrajinci, stejně tak jako mezi Lotyši, Litevci aj, nebylo málo kolaborantských holomků, leč přece jenom o řády méně než mezi Rusy – těch si nacistický stejnokroj navlékalo přes 2 miliony dobrovolníků. Ostatně za archetypálního Ukrajince mezi odborníky není pokládán Stepan Bandera, ale zásadový lidový anarchista Baťko Machno. A srovnávat živelný anarchizmus koncentrovaný kolem osobních svobod s tyranským nacizmem, s jeho zbožštělým státem a všemocným vůdcem – to už vyžaduje opravdu velkou popletenost.
Smysl protiukrajinských výroků a pavlačových kleteb českých politiků, kteří se falešně zaříkávají vlastenectvím a národními zájmy je ovšem třeba správně chápat. Jejich filipiky vůbec nemíří na Ukrajince, ti je prostě nevnímají, mají co dělat, aby obstáli se ctí v největší zkoušce dějin. Jsou v dnešní Evropě jediní, kdo reálně ukazují způsob žití podle konzervativních principů, mezi něž nepochybně patří nepatetická láska k vlasti a k její svobodě, připravenost zaplatit za ně cenu nejvyšší, zmužilost, nebojácnost a statečnost, vojenská čest atd. Ti v našem politickém tyjátru, kdo vážně žádají Ukrajince, aby už konečně vypadli z dějin a nezacláněli, nemíří na bojující zemi. Jejich apel míří dovnitř, cílí na českého člověka.
Jako u každého národa, také v české mentalitě se sváří dvě tradice, dva principy bytí, dva instinkty. Jeden je instinkt ochotné poroby, pohotového podmanění, pokornosti, neustále hokynářsky zvažující šance, našeptávající, že nejvyšší moudrost je neodporovat silnějšímu. Druhý je pud odbojnosti, svobodymilovného vzdoru, lásky k rodné hroudě, bezpodmínečného chlapského puzení postavit se mezi útočícím násilníkem a svými slabšími blízkými, svými ženami, svými dětmi. Příkladu jsou přehršle a každý je zná. Je to věčný spor mezi povznášejícím nadšením mobilizace v době Mnichovské zrady a pochybnou moudrostí demobilizace zachraňující životy, a přitom lámající páteř národní povahy. Ten spor zdaleka není u konce.
Lokajští rádoby vlastenci na příkladu Ukrajiny chtějí vyřešit spor ve prospěch instinktu pokory a ústupnosti vůči každému vetřelci, vůči každému agresivnímu obejdovi, který si usmyslel, že když chce, tak může. Zásadový kapitulant dokonce rád silnějšímu pomůže tím, že podupe ležícího, praští ho po hlavě okovanou botou. Jejich vlastenectví uvěří jen hlupák. Pověst praví, že když esesáci vyzvali parašutisty, aby se vzdali a ukončili svůj nesmyslný boj, ze sklepního průzoru slyšeli odpověď: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme!“ Kapitulantští vlastenci chtějí, aby správná odpověď zněla moudře: „Jsme Češi! Za svobodu nikdy nebojujeme!“
Když při natáčení dokumentu o roce 1968 jsem dělal rozhovor s Vasilem Biľakem, nemohl jsem se nezeptat na jeho pohnutky při podpisu „zvacího dopisu“. Dopis prý nikdy neviděl, ovšem pohnutky signatářů chápal dobře: „Pochopte, jsme vlastenci! A vlastí všech pracujících vždy byl a bude Sovětský svaz!“ Sovětský svaz zmizel, leč Moskva je stále s námi.
Tomuto průhlednému smyslu všech apelů chcimírů a zamírovců Moskva dobře rozumí. Taky chtějí mír, jenže v podobě Pax Russica. Jejich propagandisté jásají: Češi konečně pochopili, že jsme to s nimi mysleli dobře, když jsme jim v šedesátém osmém poskytovali rychlou bratrskou pomoc. Sergej Lavrov ví, co říká a koho má na mysli, když trvá na tom, že se Evropa má vrátit do stavu před rokem 1997! A je stále více ústavních činitelů schopných a ochotných nás požádat o bratrskou pomoc. To si pište, že opět rádi pomůžeme! Mír je přece lepší, než válka!
