Dominik Duka: Zesnulý kardinál rozděloval českou společnost, jeho odkaz ale stále žije

Šestatřicátý pražský arcibiskup Dominik Duka byl rozhodně nepřehlédnutelnou a také velmi vzdělanou postavou české katolické církve. Svým nekompromisním vystupováním ovšem budil také velké emoce. Díky tomu měl řadu zastánců a příznivců stejně jako množství odpůrců. A jak ukazovaly reakce zejména na sociálních sítích v den úmrtí, nepřeklenul tyto rozpory ani majestát smrti.

Pocházel z Hradce Králové, kde se narodil o válečných Velikonocích roku 1943. Velmi silně ho ovlivnilo rodinné zázemí, jež ho formovalo i v jeho náhledech na svět a jeho řád. Dukův otec František byl vojákem z povolání. V době druhé světové války sloužil nějaký čas v protektorátním vládním vojsku a poté přešel v roce 1944 k italským partyzánům a následně do britského Královského letectva (RAF). Jak Duka sám vzpomínal, už od dětství musel za svůj názor a identitu bojovat a hájit se. Na základce mu říkali Američan. Tu přezdívku si vysloužil tím, že už jako malý špunt stál za názorem, že nás osvobodili nejen Rusové, ale také Američané. Učil se znát cenu svobody a nespolupracovat se zlem. Z toho pak často pramenila zarputilost, s níž vstupoval do veřejných diskusí a jež nesly často punc kontroverznosti.

Zámečník, kněz, vězeň

Po absolvování gymnázia nemohl kvůli kádrovému škraloupu studovat vysokou školu, ale skončil jako strojní zámečník. Během politicky uvolněnější druhé poloviny 60. let mohl začít po absolvované vojně studovat teologickou fakultu v Litoměřicích a v roce 1970 ho tehdejší litoměřický biskup Štěpán Trochta (a pozdější kardinál) vysvětil na kněze. Následně pět let působil v pohraničních regionech západních Čech v duchovní správě, ale svým jasným vystupováním a schopností oslovovat mladé lidi komunistickou moc dráždil. A tak mu byl v roce 1975 odebrán státní souhlas k veřejné kněžské činnosti.