Opravdu chceme Tomia Okamuru v čele Poslanecké sněmovny?
Již za necelé dva týdny, v pondělí 3. listopadu, proběhne ustavující schůzce Poslanecké sněmovny. Nově zvolení zákonodárci složí poslanecký slib a začnou „úřadovat“. Jedním z prvních bodů schůze bude i volba vedení této dolní komory parlamentu. V rámci rýsující se budoucí koalice ANO+SPD+Motoristé sobě bývá jako nejžhavější adept na post nového šéfa sněmovny zmiňován předseda SPD Tomio Okamura. Při takové nominaci bychom měli zbystřit, a to nejen kvůli znalostem minulých a současných Okamurových názorů a jeho „politického umění“.
Předseda Poslanecké sněmovny je totiž podle Ústavy třetí nejvyšší ústavní činitel. V této funkci neplní jen ceremoniální, protokolární a zákonodárné povinnosti, ale disponuje i řadou významných pravomocí, které nabývají na významu v situaci, kdy země nemá zvoleného prezidenta nebo kdy úřadující hlava státu není schopna z nejrůznějších důvodů vykonávat svoji funkci.
Předseda sněmovny v takové situaci například jmenuje a odvolává ministry, jmenuje soudce Ústavního soudu a členy Bankovní rady České národní banky. U této posledně zmiňované pravomoci zdůrazněme, že výběr centrálních bankéřů nepodléhá žádné kontrasignaci a jejich výběr záleží pouze na osobním rozhodnutí navrhovatele. Předseda Poslanecké sněmovny rovněž vstupuje na scénu v situaci, kdy prezident republiky dvakrát jmenuje vládu, jenž nezíská důvěru Poslanecké sněmovny. Třetí pokus už pak získává právě šéf dolní parlamentní komory a je to on, kdo navrhuje prezidentovi „třetího“ premiéra.
Šéf sněmovny se z titulu své funkce účastní také mnoha mezinárodních jednání ať už formálního či neformálního rázu. Často přijímá i vysoké zahraniční návštěvy, diplomaty a velvyslance. Zkrátka vystupuje jako reprezentant České republiky a prosazuje a hájí české národní zájmy. V posledních letech právě tato parlamentní diplomacie nabyla na významu ať už v rámci projednávání různých zákonů v rámci EU, ale i iniciativ reagující na dění v Evropě a ve světě.
Z výše uvedeného plyne, že funkce předsedy Poslanecké sněmovny je velice významná a důležitá. Tady nejde jen o schopnost řídit schůze českých poslanců, podepisovat zákony, udělovat záštity či vlajky a erby městům a nebo schopnost odemknout komoru s korunovačními klenoty v katedrále. Zde je o to, že funkci šéfa zákonodárného tělesa by měl zastávat reprezentativní člověk s pevnými morálními hodnotami, velkým mezinárodním rozhledem a schopností hledat a prezentovat politický a společenský konsenzus. Tyto vlastnosti Tomio Okamura zatím jaksi neprojevil, ale spíš se prezentuje jako ten, kdo má v řadě oblastí menšinové radikální názory a nejraději by vyvolal referendum o vystoupení z EU a NATO. Dlužno dodat, že na to bude muset i v rámci současné politické konstelace v Česku zapomenout.
Na začátku každého volebního období tu byly (vesměs ze strany formující se opozice) artikulovány požadavky, aby post předsedy Poslanecké sněmovny připadl zástupci nejsilnější opoziční strany. Naposledy tu takové aranžmá platilo v letech 2006 až 2009, kdy Českou republiku paralyzoval volební pat a ve sněmovně proti sobě stály dva stejně silné bloky. Jako kompromisní a dočasný předseda byl tehdy zvolen Miloslav Vlček z ČSSD. Tomu se však v tomto křesle natolik zalíbilo, že v něm zůstal až do konce volebního období. Od roku 2010 formující se vládní většina opozici vždy zvalchovala a vzkázala jí ať na post šéfa sněmovny zapomene. Obdobné to bylo před čtyřmi lety a stane se tak i letos.
Šéf ANO Andrej Babiš má nyní poměrně omezený manévrovací prostor a ví, že pokud chce stanout v čele příští vlády s důvěrou sněmovny, musí obětovat řadu funkcí. Mezi ně zjevně patří i funkce předsedy Poslanecké sněmovny. Andrej Babiš tím a skrze nabídnuté vládní posty získá podporu poslanců SPD. Otázkou však zůstává, jestli Tomio Okamura je tím správným, koho v čele parlamentu chceme a komu svěříme, aby nás reprezentoval doma i na schůzkách za našimi hranicemi.
