Rusové snášejí chudobu, ponížení, represe za účelem prosperity impéria. Ospravedlňují to láskou k vlasti
Je nemožné si nevšimnout, že i v nejdemokratičtější zemi USA, kam lidé přicházejí ze všech koutů světa za svobodou, začíná být tato svoboda omezována. A zde mnozí mohou zvolat, že pokud už v Americe není se svobodou vše v pořádku, co pak teprve v ostatních zemích. Podstatou však je, že si Američané toto omezování svobody zvolili sami, když v demokratických volbách dali svůj hlas tomu, kdo nyní stanovuje nové hranice.
Slovo svoboda, stejně jako slovo demokracie vnímá každý po svém a přisuzuje mu svůj vlastní význam. Pro mě osobně je svoboda prostor mezi dvěma zdmi, z nichž jedna je zákonodárství a druhá psychiatrické oddělení. Čím dále jsou tyto zdi od sebe, tím větší je svoboda. V Rusku se tyto stěny každým dnem zužují. V Česku uvidíme, co se stane s příchodem nové vlády. Ale jakmile se člověk pokusí překročit tyto hranice, ztratí svou svobodu a ocitne se buď ve vězení, nebo v blázinci. Vždycky se mi zdálo, že člověk, který žije v úzkých mezích, sní o tom, že se ocitne tam, kde tyto zdi nejsou vidět, ale zároveň ví, že existují. Ale to je omyl, to lze říct jen o některých, u většiny však vidíme, že se lidé z nějakého důvodu cítí v bezpečí právě v případě, že vidí, kde se tyto hranice nacházejí. Mnohé děsí obrovský otevřený prostor, něco podobného pociťují lidé, kteří se ocitnou v poušti nebo na otevřeném moři, když bezcílně bloudí a čekají, až narazí alespoň na něco. Právě toto bezcílné bloudění je nutí vybírat si hranice, ve kterých se cítí bezpečněji.
Ale jak přimět lidi, aby se vzdali svobod, jak je přesvědčit, že je nutné hranice přiblížit k sobě? V tom pomáhá vládám vlastenectví. Všimli jste si, že čím je země totalitnější, tím více je v ní rozvinuto vlastenectví, vezměme si například Severní Koreu nebo Rusko. Dokonce i Amerika omezuje hranice svobody s odvoláním na vlastenectví a jako důkaz se stačí podívat na červené čepice s nápisem Make America Great Again. V tom spočívá paradox: jak je možné milovat místo, které vás týrá, ponižuje a zabíjí? A naopak, proč od obyvatel úspěšných a bohatých zemí málokdy uslyšíte slova obdivu? Například jsem nikdy neviděla, že by občané Švýcarska s pěnou u úst hovořili o své lásce k vlasti, ale viděla jsem, jak Rusové, žijící v rozpadajících se domech s toaletami na ulici, bez plynu a vody, hovořili o tom, že žijí v nejlepší zemi a jak jim ostatní země závidí.
Vysvětlení je velmi jednoduché, protože v bohatých a prosperujících zemích je důstojný život vnímán jako norma, nikoli jako privilegium a laskavost, kterou vláda prokazuje svým občanům. Jejich hlavním úkolem je zajistit důstojný život lidem, kteří je zvolili, a nikdo není povinen vyjadřovat nadšení za to, že prostě normálně vykonávají svou práci.
Ta forma vlastenectví, která existuje v Rusku a v jiných totalitních zemích, je uměle pěstována s cílem přimět lidi, aby si nevšímali reality, která je obklopuje. Vždyť bez vlastenectví by jim v životě nic nezbylo, neměli by žádný smysl a cíl. Rusové snášejí všechny útrapy, chudobu, ponížení, represe a omezení svobod za účelem prosperity impéria. Své bezvýznamné existence ospravedlňují láskou k vlasti a jsou přesvědčeni, že je to jejich síla, kterou ostatní nemají. Ve skutečnosti je však vlastenectví v totalitních zemích založeno na nenávisti k ostatním. Důkazem toho je motivace Rusů, s níž jezdí do sousední země zabíjet Ukrajince. Většinou je to buď kvůli penězům, nebo kvůli nenávisti, ale rozhodně ne kvůli lásce k vlastní zemi. Proto je patriotismus diktatur jen zástěrkou a maskou, kterou si nasazují, aby nevypadaly tak ošklivě.
Jsem přesvědčena, že občané civilizovaných a prosperujících zemí nemají žádný pocit vlastenectví, protože podle jejich chápání je prioritou lidský život a jeho úroveň, nikoli starost o postavení země. Pokud jim vláda přestane zajišťovat důstojný život, budou ho hledat jinde nebo se budou snažit tento život změnit pomocí nástrojů, které mají k dispozici. A pokud tomu tak je, vyvstává otázka, zda vůbec existuje vlastenectví. Myslím, že ne. Existuje buď fasáda, nebo zdravý rozum. Navíc lze směle dojít k závěru, že takzvaný patriotismus je absolutním nepřítelem svobody.
Patriotismus přispívá k omezení lidských svobod údajně ve prospěch blahobytu státu. Čím je tedy země svobodnější, tím méně v ní je demonstrativního patriotismu. To lze přirovnat k situaci, kdy jeden z partnerů řekne: „Pokud mě miluješ, musíš přestat kouřit, zhubnout, přestat se stýkat s přáteli atd.“ Samozřejmě se jedná o nezdravý vztah, ale pokud je láska upřímná, takové podmínky se nestanovují a oba si prostě užívají života. Stejný princip platí mezi státem a lidem. Pokud jsou vztahy zdravé, vše běží svým tempem a nikdo nemá vůči nikomu žádné výhrady, prostě žijí a nedávají najevo okolnímu světu svou závratnou lásku. Jakmile ale dojde k narušení rovnováhy, jeden z partnerů může odejít a láska rychle vyprchá. A pokud i přes neustálé bití, modřiny a týrání ze strany partnera ten druhý říká, že miluje, pak je v bezvýchodné situaci, ve které existuje pouze strach a obava, že by v nové realitě zůstal s prázdnýma rukama.
Autorka je ruská novinářka, redaktorka režimem zlikvidované stanice Echo Moskvy
