Velký vlastenecký výlet: Ruské myšlení se nezmění, ani když na vlastní oči uvidí válku a masakry
Těm, kteří ještě neviděli dokumentární film Velký vlastenecký výlet, to doporučuji napravit. Režisér zrealizoval to, o čem mnozí jen mluvili, a odpověděl na několik důležitých otázek, které boří iluze a naivní naděje. Nejprve bych chtěla poděkovat tvůrcům tohoto projektu a vyjádřit jim svůj obdiv, protože film vyjasnil mnoho věcí. Zároveň ale zanechal hořkou pachuť, která však nesouvisí s filmem samotným, ale spíše se závěry, ke kterým dojdete po jeho zhlédnutí.
Všichni jsme byli zvědaví, zda ti, kteří podporují Rusko, změní své názory, pokud je přivezeme na Ukrajinu a ukážeme jim hrůzy, které lidé zažili během války. Zviklá se v nich alespoň něco? Bohužel ne. Tři hlavní hrdinové filmu jsou občané České republiky, kteří se opírají o narativy ruské propagandy a jsou přesvědčeni, že Putin nezaútočil jen tak, ale kvůli provokacím ze strany Západu a samotné Ukrajiny. Ukázali jim místa, která jsou pro mnohé citlivá – jak malé děti studují v metru, schovávající se před bombardováním, dětskou školku zničenou ruskou raketou, masové hroby, mluvili s mužem, který při ruském útoku přišel o celou svou rodinu, byli dokonce na pohřbu jednoho z ukrajinských hrdinů a sami utíkali při zvuku sirén, ale to nezměnilo jejich názory a ledově lhostejný pohled.
Pro hrdiny tohoto filmu byla cesta na Ukrajinu turistickým dobrodružstvím, jako by předem věděli a připravovali se nevěřit tomu, co uvidí, fotografovali zničené domy a prázdná města jako podivuhodné a vzácné památky, které málokdo dokáže natočit, a že se jim naskytla jedinečná příležitost dotknout se místa, kam se ostatní nedostanou. Pokud jde o můj dojem, měla jsem pocit déjà vu. Před očima se mi vybavil obraz prvních týdnů po začátku války, kdy se Ukrajinci snažili domluvit s Rusy, přesvědčit je, aby zastavili masakr, a říkali, že nepřišli osvobodit, ale zabíjet. Po nějaké době to Ukrajinci přestali dělat, protože pochopili, že je to zbytečné a že Rusové jim nejen nevěří, ale ani nechtějí nic zastavit. A teď jsem se dívala na film a viděla, jak se snažili Rusy přesvědčit, otevřít jim oči a ukázat jim, že Rusko ve skutečnosti páchá genocidu v sousedním státě. Ano, nepletu se, i když ti, kteří přijeli na Ukrajinu, byli občané České republiky, mentálně a intelektuálně je mohu směle nazvat Rusy.
Pokud se podíváte na film, také neuvidíte žádný rozdíl v mentalitě. Materiály natočené režisérem jasně ukazují, že všichni, kdo se snaží ospravedlnit jednání ruské armády a agresorské země, jsou stejní a nezáleží na tom, z jaké země člověk pochází a jaký má pas. Téhož dne po zhlédnutí filmu, abych překonala hroznou pachuť, jsem si pustila na pozadí naprosto příšerný film, jehož název ani nebudu zmiňovat, ale jeho podstata je taková, že existují zombie, které žijí ve světě lidí a na pohled jsou stejné, ale lovci hledají zombie tím, že vypouštějí mouchy, které se na zombie posadí, když ucítí zápach hniloby. A tento podle scénáře hrozný film doslova ukázal, jak funguje společnost. Na pohled jsme všichni lidé, ale v některých je ta hniloba, která je skrytá před očima a která dokazuje, že bytost, která je s vámi v jedné místnosti, už není člověk, ale shnilá substance maskující se jako člověk. Jen ve filmu je určovali pomocí much, ale v našem světě je určují pomocí slov, pohledů a myšlenek.
Jednou jsem napsala, že nemá smysl něco dokazovat těm, kteří věří v oprávněnost Ruska, a přesvědčovat je, že nemají pravdu, protože to je nemožné. Pamatuji si, s jakou tvrdou reakcí jsem se tehdy setkala a jak mi začaly chodit zprávy, že v takovém případě Ukrajina nikdy nedosáhne omluvy, a to se nesmí dopustit. Také jsem psala, ale už v jiném textu, že jsme všichni byli naivní a zůstáváme jimi, ale díky dokumentu jsem pochopila, že jsem měla pravdu. Nejsem na to pyšná a v této situaci bych raději neměla pravdu, ale nyní má každý přístup k potvrzení mých slov. Ať řeknete cokoli, ať ukážete jakákoli videa, svědectví a důkazy, i když je přivezete do Mariupolu nebo Buči, oni vám neuvěří a budou i nadále věřit ve svou pravdu a správnost jednání Ruské federace.
Po skončení druhé světové války a již po Hitlerově smrti zůstali ti, kteří věřili, že Hitler dělal vše správně a že válka byla nezbytná, a teprve po několika generacích, když Hitlerovi současníci odešli do zapomnění, se podařilo této morové rány zbavit. Ale podařilo se to doopravdy? Dodnes existují fanoušci fašismu a objevila se nová modernizovaná verze, která zahrnuje obrovské množství stoupenců, kteří jimi zůstanou i po skončení války. Musíte pochopit, že Rusko se za válku na Ukrajině neomluví, nebude litovat a klečet na kolenou a prosit Ukrajince o odpuštění. Samozřejmě, pokud je k tomu nedonutíte silou, ale i tak to udělají jen proto, že nebudou mít jinou možnost. Ale to je lepší než nic. Z vlastní vůle to Rusko neudělá.
Může něco pochopit, jen pokud bude poraženo, ale i tak bude litovat toho, že prohrálo, a ne toho, co provedlo. A co se týče obyčejných Rusů, kteří nyní tvrdohlavě podporují Vladimira Putina, ti mohou vždy svalit vinu na něj a jeho blízké, mohou říct, že je podvedli, že o ničem nevěděli, a navíc se budou vydávat za oběti okolností a sami začnou požadovat omluvu za to, že je údajně manipulovala moc. Proto musíme všichni přestat být naivní. Stejně jako v tom hloupém filmu se mohou jen maskovat, stříkat se parfémy, aby se zbavili zápachu hniloby. Naším úkolem je zůstat lidmi a nedopustit, aby nám mozek sežrali ti, kteří na první pohled vypadají jako lidé.
Autorka je ruská novinářka, redaktorka režimem zlikvidované stanice Echo Moskvy
