Dana Drábová: Jaderná bába budiž jí čest a sláva!

Název této osobní vzpomínky berte prosím s nadsázkou. Dana Drábová byla úžasná žena, to ví většina z nás. Já jsem měl navíc tu možnost znát ji, troufám si napsat, osobně. Byli jsme přáteli a zároveň pracovali na řadě společných projektů. Tento titulek mě napadl v pondělí 6. října, respektive v noci z pondělí na úterý, u zapálené svíčky, ve ztichlém, do tmy ponořeném domě, pár hodin poté, co byla odvolána z tohoto světa.

S Danou Drábovou jsem se seznámil hodně dávno. Ona sama by řekla v pravěku… Bylo to v době, kdy vznikala knížka Kolaps a Regenerace. Cesty civilizací a kultur (Academia 2011), protože debaty kolem jednotlivých kapitol s jádrem auto­rů vedly k tomu, že se ustavil neformální think tank Komplexní společnosti, kterému právě Dana vymyslela alternativní a mnohem používanější název Třináctka. Od té doby jsme se vídali a diskutovali tak často, jak jen to bylo možné. A vždycky jsem to byl já, kdo odcházel z té debaty poučenější…

Dana byla zřídkavým dokladem toho, co opakovaně a rád říkal Jan Werich: „Člověk má koukat, aby byl“ (výrok pochází ze sbírky Fimfárum, z povídky O rybáři a dceři vodníka). To přesně Dana byla. Byla každý okamžik svého bytí a byla tak, že její jméno se pravděpodobně nikdy nevytratí. I to je dokladem toho, že její dopad na naši společnost byl mimořádný, i když o to nikdy neusilovala. Kdo ji znal, potvrdí, že nějaká efemérní sláva či známost jí byly navýsost protivné. Nemilovala světla reflektorů, naopak si užívala malých neformálních debat. Těch se obvykle účastnila tak, jak to měla nejraději – ve svetru nebo tričku a džínech, s pivem nebo dobrým bílým vínem.