Výzvy pro budoucího ministra zemědělství: Omezí ekologické regulace a sníží byrokracii?
I když je aktuálně nejfrekventovanějším povolebním tématem rozdělení a obsazení postů budoucích ministrů, daleko důležitější otázkou je, jaké úkoly na nové šéfy resortů čekají a jaké přístupy k jejich řešení zvolí.
To se hodně týká i ne zas tak sledovaného resortu zemědělství, kde bude muset kdokoli, kdo se jeho vedení ujme, řešit celou řadu systémových výzev. Největší z nich je přitom podoba nové Společné zemědělské politiky EU (SZP), a to jak ta aktuální, tak především její změny, které by měly nastat od roku 2028. Zatím představený návrh totiž počítá s výrazným snížením zemědělských dotací, postupným krácením peněz pro střední a velké zemědělské podniky či s povinností sledovat majetkovou propojenost firem, které ovládá jeden vlastník. Nic z toho ale budoucí vládní reprezentaci nevyhovuje, stejně jako vize EU začlenit zemědělské dotace do společného balíku podpor na obecný rozvoj venkova a opatření na ochranu krajiny.
Právě ekologické dotace, respektive regulace obvykle zvyšující náklady pro zemědělské a potravinářské podniky, jsou trnem v oku všech potenciálních vládních stran, a lze proto důvodně předpokládat, že míra regulací tohoto typu v ČR poklesne, což je na první pohled dobrá zpráva. Pokud se ale podíváme na strukturu současných a uvažovaných podpor z EU, zjistíme, že jsou to právě opatření na ochranu přírody, které EU v nemalé míře podporuje a i nadále podporovat bude, a nebylo by proto příliš strategické se těchto peněz rušením agend k přírodě blízkému hospodaření vzdávat, byť je jistě vhodné snižovat s nimi spojenou byrokracii.
Na evropské úrovni je pak vhodné usilovat o zvýšení limitů peněz jako parametru pro budoucí krácení dotací větším podnikům, neboť na současný návrh by doplatila nejvíce ČR, nicméně navýšení celkového zemědělského rozpočtu EU od roku 2028 příliš reálné není. O to důležitější bude ale takové nastavení podmínek podpor, které budou co nejvíce efektivní a pro žadatele o ně také co nejjednodušší. V podmínkách ČR pak bude zásadní, jakým způsobem a v jaké výši budou (pokud budou) od roku 2028 garantovány dotace do zemědělství v konkurenci s dalšími resorty a programy, což nebude rozhodně snadné.
Každopádně je možné od budoucího ministra očekávat větší důraz na zemědělskou výrobu na úkor ochrany přírody a větší důraz na podporu velkých podniků produkujících suroviny pro výrobu potravin. Ve hře by mohlo být i zrušení zvýšených dotací na prvních 150 hektarů obhospodařované zemědělské půdy (redistribuce), na kterém by velké zemědělské podniky mírně vydělaly, to by ale také nebylo moc strategické, protože takové opatření by bylo v platnosti maximálně dva roky a poté by dotace pro průmyslové velké zemědělce klesly ještě ve větší míře, než je tomu dosud.
Zlevnit potraviny snížením DPH se také nejeví jako pravděpodobné, protože tím by došlo ke značnému propadu příjmů státního rozpočtu, který bude podle dosavadních vyjádření ještě pod větším tlakem než dosud. Také další, často zmiňovaná cesta, kterou je „regulace marží“ nadnárodních maloobchodních řetězců, je sporná. Opětně je totiž třeba zopakovat, že marže není zisk, ale rozdíl mezi cenou za nákup a prodej zboží, v němž jsou obsaženy veškeré náklady maloobchodu včetně platů zaměstnanců. „Regulace marží“ by tak v praxi znamenala i regulaci nájmů, energií, mezd a dalších nákladů a rozhodně by nešlo jen o regulaci zisků, který se v našich maloobchodech pohybuje v řádu jednotek procent, takže prostor pro politicky motivované snížení zisků je velmi malý.
Očekávat lze nicméně obecně správné snahy o zvýšení podílu tuzemské potravinářské produkce, cesta k tomu ale nevede přes povinnost uvádět zemi původu potravin. Ta navíc u jednosložkových potravin již platí v případě ovoce, zeleniny nebo masa, určovat zemi původu u vícesložkových potravin je ale obtížné, neboť to se často může měnit a byla by s tím spojená značná byrokracie, kterou ovšem chtějí (správně) všichni politici snižovat. Naopak zvyšovat a podporovat lze vytváření vyšší přidané hodnoty přímo u zemědělců při zpracování vyprodukovaných komodit, což by bylo žádoucí, stejně jako rychlejší zavádění nových technologií a poznatků vědy a výzkumu do praxe, včetně robotizace, už proto, že v zemědělství opravdu „nejsou lidi“. Výzvou pro nového ministra je proto také generační výměna pracovníků v resortu v podobě zlepšení podmínek pro nové a začínající zemědělce.
Diplomaticky nejsložitějším úkolem pro budoucího ministra zemědělství bude přitom alespoň částečně zasypat příkopy mezi samotnými zemědělci (modelově zejména mezi sedláky z rodinných farem a nástupnickými podniky po bývalých JZD), což by pomohlo především srozumitelnosti našeho zemědělství v EU a efektivnějšímu prosazování zájmů našeho zemědělství v EU. Bude-li toho schopen zatím nejvíce skloňovaný kandidát na ministra, bývalý šéf Státního zemědělského intervenčního fondu a stávající představitel Iniciativy zemědělských a potravinářských podniků Martin Šebestyán (ale i kdokoli jiný), je ovšem otázka.
Na druhou stranu ale jde v jeho případě o zkušeného úředníka, který resort velmi dobře zná, což není na škodu, neboť složité problematiky zcela neznalý člověk může být vláčen řadou protichůdných postojů bez představy, který z nich je správný a žádoucí. Na rozdíl od potenciálních kandidátů typu „králíci z klobouku“ by tak byl Martin Šebestyán alespoň předvídatelný, což může být svým způsobem pozitivní i pro jeho názorové oponenty.
Autor je agrární analytik
