Starostové jsou jen druhá volba. Jejich soupeři si vedou až příliš dobře
Kampaň hnutí STAN před sněmovními volbami není zvlášť úspěšná. Strana, ze které nyní na všechny strany čiší sebevědomí a optimismus, ve skutečnosti nedokáže ani pár týdnů před klíčovým hlasováním voličům nabídnout autentickou, jasnou pozici. A tak jsme svědky nesourodých pokusů o to, voliče zaujmout. A ty podle posledního průzkumu STEM dokážou vygenerovat desetiprocentní podporu, stejnou jako mají naopak posilující Piráti.
Když Vít Rakušan pustil do světa na začátku roku 2024 video z volejbalové šatny, které mělo podtrhnout, že si STAN uvědomuje komunikační nedostatky Fialova kabinetu, působilo to jako vítané osvěžení. Vláda se tehdy po téměř dvou letech trvající plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu a s ní související ekonomické a energetické krize octla na křižovatce. Pod tíhou nutnosti najít někdy velmi komplikovaná řešení Rakušanův tým správně vsadil na velkou devízu, kterou jeho hnutí do české politiky přineslo – propojení centrální politiky i s tou nejposlednější vesnicí. Video odstartovalo sérii Debat bez cenzury. A i když nejsilnější dopad z těchto výjezdů měla hlavně série instagramových postů z hádek neohroženého ministra vnitra s antisystémovými odpůrci, STAN tím dal aspoň najevo, že není odtržen od reality. A to v době, kdy tak většina jiných vládních politiků vypadala.
Dnes se STAN snaží v poslední fázi kampaně před sněmovními volbami ducha ministerských debat oživit. Je to z podstaty zásadní, ale v předvolební vřavě tomuto pokusu chybí jeden důležitý prvek – už to není originální. Vít Rakušan se snaží objíždět česká, moravská a slezská města v situaci, kdy denně i několik mítinků stíhá Andrej Babiš. Ale předně – v době, kdy si pozoruhodně a pro mnohé (včetně mě) překvapivě tento styl kampaně osvojil i premiér Petr Fiala. Pryč je ten čas, kdy se výjezdy Starostů něčím vymykaly, a to pro ně rozhodně není dobrá zpráva.
Debaty bez cenzury byly prvním větším zářezem marketéra Michala Repy, hvězdy svého oboru. Od té doby přišlo několik více či méně úspěšných pokusů, které měly „stranu regionů“ posunout dál. Jako vítaný krok působily Rakušanovy výjezdy mezi starosty v malých městech. Další pokusy znovu nahodit řetěz ale už tak slavné nebyly. Kampaň do sněmovních voleb odstartovala ne zcela dobře zvládnutou Podpisovkou. Její začátek doprovázelo stanovení rozpačitých pravidel, které novináře ponouklo k tomu, zabývat se víc aspekty petičního práva, než tím, že tím chtěl Rakušan poslat své kandidáty do přímé konfrontace s – mnohdy nespokojenými – občany. Navíc celkem logicky musela Podpisovka vygenerovat i vnitřní spory a vytvořila v týmu konkurenční prostředí. A je velká otázka, jestli je zrovna tohle tím, co jako strana potřebujete pro motivaci svých kandidátů do chystané kampaně.
Na jaře pak Podpisovku vystřídala Dobrá kampaň. Dosud nevídaná charita provozovaná politiky vládního hnutí. Ne že by něco takového bylo zcela nové – pomoc předsedy hnutí ANO samoživitelkám nebo Miloše Zemana Klokánku se však nikdy do centra propagace těchto politiků nedostala. Dobročinnost vyzněla trochu do ztracena, protože STAN svým potenciálním voličům vůbec nepředal sdělení, které z jeho kampaně vyplývá. Znamenala Dobrá kampaň snahu nalákat pod svá křídla trochu levicovější voliče? Nebo to byl nenápadný prst namířený na radikalizující se Janu Maláčovou? Nedozvěděli jsme se to tehdy a už se to nedozvíme ani dnes. Na to, přetavit Dobrou kampaň v konkrétní návrhy v sociální oblasti – a navíc ještě tohle vše srozumitelně předat voličům –, je už teď jednoduše pozdě.
Přitom jednoznačně dobrým krokem Starostů bylo zveřejnění komplexního volebního programu. Považme, že tak hnutí učinilo jako jedno z mála, což mu jde jistě k duhu. Svědčí to však spíše o marketingovém nánosu, který ulpěl na ostatních stranách. Ať už je to ANO, které zatvrzele trvá na tom, že všechny své priority realizuje díky efektivnímu boji s šedou ekonomikou, nebo SPOLU, které těží především z vypjaté společenské polarizace a odporu k Andreji Babišovi. STAN program má, jen prováhal skoro všechny příležitosti, jak ho voličům prodat. Ať si laskavý čtenář položí otázku, jaký programový bod si se STAN vlastně asociuje…
Přitom Starostové za uplynulé volební období svou image značně proměnili. Ze strany, která vznikla jako nositel myšlenky spravedlivého rozpočtového určení daní a která následně prošla strastiplnými epizodami spolupráce s TOP 09 a (ne)spolupráce s lidovci, je dnes liberální, ba dalo by se říct progresivní formace. STAN se stal v končící sněmovně klíčovým hlasem manželství pro všechny nebo redefinice znásilnění. Tato metamorfóza však byla a je závislá na tom, že svou důvěryhodnost ztratí jiná liberální, veskrze progresivní strana. A to o Pirátech snad platilo ve chvílích, kdy se zmítali ve vnitřních konfliktech po odchodu Ivana Bartoše. Dnes jsou však sebevědomou a důvěryhodnou alternativou, která navíc ještě dokázala vydělat na svém odchodu z vlády. Ze Zdeňka Hřiba je v pravém slova smyslu lídr a jím vedená kampaň ve všech ohledech zvládá komunikaci s těmi, na které cílí.
Naopak Starostové pověstného ptáčka lapit nedokážou. Především proto, že mu nezvládnou zpívat. Za poslední rok ve vládě snad nikdo nepochopil, jaká je jejich skutečná pozice k bitcoinové kauze. Když začali nové ministryni spravedlnosti klást ultimáta, připomněli nechvalně známé pohrůžky, které Věci veřejné adresovaly tehdejšímu premiérovi Petru Nečasovi. Za svými rozhodnutími si nestáli a na jasných krocích ochromených partnerů netrvali.
Nepomohl příliš ani poslední nádech Víta Rakušana, který „pivem proti Babišovi“ chtěl převzít iniciativu v boji proti zlu. Mimochodem nic takového nefunguje a ani nemůže fungovat jen pár měsíců poté, co vaše strana deklarativně odmítne na někoho útočit tím, že přijme „dobrou kampaň“. Dnes už je pozitivní kampaň pryč. STAN naopak voliče zásobuje videi atakujícími Andreje Babiše nebo Tomia Okamuru, která se už nepokrytě snaží vytěžit z příspěvku společenské polarizaci. Korunu těmto útokům nasazuje europoslankyně Danuše Nerudová, která si bůhvíproč za svůj hlavní cíl vybrala Kateřinu Konečnou. Nic proti antikomunismu, který v porevolučních kampaních funguje dlouhodobě dobře – a dlouhodobě efektivně přináší body ODS, ne Starostům. Jako naprosto bizarní se pak už zdá, když europoslankyně použije heslo „Stačilo“ komunistickou účelovou koalici naopak propagující.
„Posledním hurá“ kampaně STAN má být společné shromáždění opozičních sil. Když pomineme, že vítr z plachet tomuto pokusu už vzal Mikuláš Minář, někdejší mluvčí spolku Milion chvilek pro demokracii, který se ještě před volbami vrátí na bílém koni, je efekt takové mobilizace vlastně docela pochybný. Funguje u personalizovaných kampaní. Když Petr Pavel pořádal v Ústí nad Labem, Ostravě i Praze před druhým kolem prezidentské volby mohutné manifestace, bylo jasné, kam tím směřuje. Jak ale STAN zamýšlí naložit s tím, že shromáždí jistě úctyhodný dav, který ale těžko bude sjednocen pro volbu konkrétní strany?
Starostové už moc času na oživení své kampaně nemají. A vůbec jim nepomáhá to, že tím, jak je tato kampaň nastavená, ještě potvrzují svou pozici strany druhé volby. Některé snahy jistě můžou být sympatické, celkově ale hnutí působí unaveně a nekoncepčně. A to ještě do kampaně nijak víc nezasáhla kauza Dozimetr, jejíž růžky tu a tam z médií vidíme čouhat. Pokud Starostové chtějí dostat masy pod svá křídla, musejí jim dát důvod je volit. Mnohým z těch, koho potřebují oslovit, taková záminka ale pořád uniká.
