Vladimír Mertlík: Srpen 1968 vytáhl „demokratickým” komoušům trn z paty. Mysleme na to každý den!
Těžko minout připomínku výročí 21. srpna 1968, dne, který definitivně a na více než dvacet let zničil životy generace Zpětného zrcátka, vyhlížející na prahu dospělosti horizonty budoucích příslibů. Těžko hledat ve vzpomínkách něco, co nebylo řečeno, něco, co bylo zapomenuto. Je-li smysl tragédie v poučení, pak pohled na současnou realitu je důkazem, že jsme špatnými žáky komoušského kurzu významu svobody.
Svědčí o tom každoroční fňukání nad „zadušenými nadějemi tzv. Pražského jara“ a „dialogem se Stranou“ o demokratizaci, podobajícím se diskuzi ovcí se smečkou vlků, co bude k večeři. Místo abychom si odplivli nad idiotskou iluzí o „socialismu s lidskou tváří“, stejně reálnou jako Domov důchodců manželů Stodolových, rovnáme pomačkané stránky letáků s tvářemi „reformistů“ onoho „jara nadějí“. O „obrozené KSČ a naivní víře“ (sic!) Dubčeka i jeho komoušských kumpánů se Zpětné zrcátko zmínilo již vícekrát. Občanstvo se nepřestalo bát až poté, co komouši zrušili cenzuru. Naopak občanstvo v létě 1967 donutilo ke zrušení cenzury komouše, domnívající se, že projde „demokratizace“ jako nákup u řezníka: „Paninko, je tý demogracie o dvě deka víc, můžu to nechat?“ Kde se po Berlíně a Plzni 1953, Poznani a masakru v Budapešti 1956 a po Berlínské zdi 1961 brala a stále bere ta nekonečná hloupost považovaná za víru. Ach, nádherní hrdinové – Alexandr Dubček, Josef Smrkovský, Zdeněk Mlynář, Oldřich Černík, Gustáv Husák, Ludvík Svoboda a bůhvíkdo ještě. Jsme s vámi – buďte s námi, jak vznešeně to znělo, téměř jak Liberté, égalité, fraternité…
Merde, říkají Francouzi! Připomínka nejhanebnější události našich dějin, 21. srpen 1968, je výročí otevřené ruské okupace a sebezprznění obou tehdejších národů pod vedením „tribunů Pražského jara“, vyjma jednoho z všiváků, jimž v kolaboranstkém žebříčku nesahají Moravcové a Rys-Rozsévačové ani po kolena. Jejich reformismus spočíval pouze v tom, že se na vzepětí občanstva pokusili přilepit jak lejno na košili palácovým převratem z ledna 1968, aby se pak nestyděli – až na jednoho – za křiku „Jsme s vámi, buďte s námi!“ jak mrchožrouti spolu s agresorem pochutnávat na mršině „obrodného procesu“, zatímco čeští oslové hýkali nadšením, jací jsme pašáci, že jsme se nenechali vyprovokovat jako Maďaři v roce 1956.
Filozofie „o mrtvých jen dobré“ je tradiční folklór v těchto krajích i v okamžicích, kdy si činy hájeného mrtvého nezaslouží nic víc než plivnutí. Příčina tohoto pokryteckého postoje nemá kořeny ve velkorysosti či morální převaze, ale ve vnitřním přiznání, že vinu za existenci a kariéru nositele zla i následky jeho konání nesou z minulosti i jeho dnešní obhájci. Jde jen o masku kryjící fakt, že byli při jeho zrodu porodními bábami, ne-li sudičkami. Ohrnování pysků nad těmi, kteří neztratili paměť, pro něž zlo je dál zlem, se kterým nepřestali bojovat a zlem ho nazývat, je stejně hanebné, jako ten, jenž se stal jeho tváří. Odpustit lze jen tomu, kdo touhu po něm dává najevo uvěřitelným chováním a nápravou trvalejšího charakteru. Komouši nikdy nepřestali lhát, pouze ze zbabělosti nastavovali určitý čas tvář farizeje. Nyní jim otrnulo!
Je k smíchu či k pláči dojímat se osudy „reformních“ komoušů vz.1968, architektů přestavby předválečné demokracie vz.1948 na koncentrák, z nějž by i Himmlerovi závistí puklo srdce.
Pražské jaro? Svět se měnil v přirozené evoluční křivce, předposrané Československo ale až na krátkou plzeňskou bouři 1953 zahnívalo v smrádku a teploučku jak čuník čekající na porážku. Hroucení komoušského režimu začala poválečná, právě dospělá generace a její kulturní fronta, když výše zmíněné signály zachytili v roce 1967 jako první umělci, jmenovitě Svaz spisovatelů. Proces tzv. demokratizace nebyl původně nic jiného než palácový puč jednoho křídla komoušských gangsterů proti jiným, kteří měli být podle rebelů už nažraní dost. Komoušům mladší generace, kteří si mysleli, že přišel čas výměny u koryt, se však puč vymkl z rukou, když se ho nečekaně rychle chytila ulice! Od ledna 1968 se soudruzi jen vezli na žebřiňáku až do chvíle, kdy je z patu, jak ven ze šlamastyky bořícího se snu o slušných komouších, vyhákl přítel na věčné časy. Stalo se tak maximálně o půl roku dřív, než by to stejně udělali oni sami. Proto žádné slitování a slzy dojetí nad soudruhy, kteří v Moskvě po zjištění, že se ke korytu tlačili brzo, spáchali psychické harakiri a stokrát napsali: „Už nikdy nebudu kontrarevolucionářem!“
„Museli podepsat,“ mudroval lid, „vždyť by je Rusáci pověsili!“
Když Zpětné zrcátko z pomníku Františka Palackého na konečné trolejbusu č. 61 tehdy opáčilo, že je to riziko povolání státníka a vůdce národa na rozdíl od malíře pokojů, který může jen spadnout ze štaflí, zachránilo se před lynčem jen zrychleným ústupem. A za dva dny lid vítal zachráněnou kolaborantskou vládu, své milované zrádce. Jsme s vámi – buďte s námi! Ach, ten Saša! Jakou on uměl skočit šipku do bazénu. Nebýt Smrkovského, nebyly by Lidové milice, železná pěst strany, a kdo by úspěšně zlikvidoval kulaky. Ludvík Svoboda, agent KGB a StB, díky pevnému velení lidové armádě byl pevná hráz klice buržoazních ministrů, kteří se snažili bránit lidu v budování nové společnosti dodržováním ústavy.
Všichni mužové Pražského jara mají své životopisy poučné i dnes. Je lhostejné, zda „zvací dopis“ podepsalo 99 nebo 9999 kolaborantských sviní. Jejich jména ať dál hnijí v žumpě historie! Může nám být u řiti, zda byl Brežněv Ukrajinec, byl především bolševická svině jako celý ÚV KSSS. Může nám být u řiti, zda mezi okupanty byli Ukrajinci, sami okupováni, jimž nezbylo než postupovat podle rozkazů. Stejně byla připravena podílet se na vraždění Maďarů v roce 1956 i naše lidová armáda. Koneckonců masakr 21. srpna 1969 provedla podle konceptu „udělej si sám“ právě čs. armáda, Veřejná bezpečnost a „železná pěst strany“, hajzlové z Lidových milicí.
Myslete na to každý den, nejen 21. srpna!
P. S.: Na summit v Anchorage dorazil v doprovodu s Vladimirem Putinem také šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov. Při výstupu na americkou půdu měl na sobě mikinu se zkratkou Sovětského svazu – CCCP! Expremiér socanů Vladimír Špidla to označil za „roztomilé“. No, vida! Podle peří poznáte je!
