Únik ze státních důchodů: Osvobození s vlastní zodpovědností nebo destrukce současného systému?
Důchody se staly velkým politickým bojem, kdy i po prosazení reforem vládou Petra Fialy opozice nepřiznala porážku a s vidinou domnělého porušení ústavního pořádku je dala přezkoumat k Ústavnímu soudu. Všechny „žaloby“ zatím ANO prohrálo, vládní reformy ustály. Přesto však opozice slibuje, že jakmile usedne do vládních lavic, tak nové reformy jednoduše zruší, a to v době, kdy je důchodový systém již v deficitu – na odvodech se nevybere tolik, kolik se pak vyplatí na důchodech.
S výmyslem koncepce sociálního zabezpečení se za základní znak tohoto odvětví stal státní důchod, který kompenzuje sociální událost v podobě staří, a tedy objektivní nemožnost pracovat. Senior má nárok na dávku (důchod) každý měsíc, která mu přispívá na život bez práce. Jsou dokonce tací, kteří uvažují o tom, že koncept starobního důchodu je pravou příčinou rozpadu takzvané tradiční rodiny s mezigeneračním spolu živobytím – o tom ale možná příště.
V současnosti je starobní důchod neodmyslitelnou součástí většiny stávajících států, ať už jsou západními demokraciemi či diktaturou, logicky je rozdíl ve výši a v reálné možnosti z důchodu vyžít. Musí však být participace na státních starobních penzí povinností?
V základu jde o kolizi dvou přístupů: státního zaopatření před výpadkem příjmů ve stáří a osobní zodpovědností, kdy se člověk na stáří zaopatří vlastními prostředky. Současný systém stojí na prvním přístupu, kdy většina osob, které získávají prostředky prací, musí jaksi odvádět důchodové pojistné, tedy participovat na důchodovém systému, z jejich pojistného jsou pak vypláceny stávající důchody a oni fakticky předplácí své důchody za několik desítek let.
Jde o nastavení, které dosud více či méně funguje: klíčovým předpokladem totiž je, že se poměrově příliš nemění velikost ekonomicky aktivních občanů a těch, jež jsou v penzi. Zdá se, že právě toto bude základním úskalím stávajícího nastavení. Je těžko jednoznačně říci, že vládní úpravy jsou dostačující.
Pro stávajícího plátce však je vše při starém – musí odvádět velké částky každý měsíc, a to (v závislosti na jeho věku) s nepříliš velkou vidinou vlastního důchodu v kvalitní výši, třeba kvůli demografickému vývoji. Nehledě však na potencialitu stagnace státního důchodového systému je problém trochu jinde: plátce důchodového pojištění odvádí vlastní vydělané (!) peníze státu a je pak odkázán na to, jak je stát zhodnotí, respektive přerozdělí. Následně se výsledek „investice“ dostaví v podobě vlastní penze. Přitom však existuje hned několik – plátcem neovlivnitelných – okolností, třeba změna politické reprezentace, která jakkoliv přehodnotí vztah k důchodové politice. Hlavně je obecně takový systém přerozdělování dávek vysoce neefektivní.
Právě neefektivita je hlavní důvod, proč by plátce mohl chtít ze státního důchodového systému vystoupit. Není totiž nic jednoduššího než začít vlastní vydělané peníze investovat, a to s dlouhodobým výhledem, abych „byl zajištěn na důchod“. Pro představu takový index S&P 500 (500 nejvýkonnějších amerických společností) měl za posledních 30 let průměrný roční výnos okolo devíti procent za rok. To je z investovaných 100 tisíc korun v roce 1995 přes 1,3 milionu Kč v roce 2025. A to je příklad velice populárního, konzervativního, pasivního investování, kdy člověk jenom „sem tam“ pošle do indexu nějaké peníze. Dnes je však možné investování všemožně diverzifikovat, dokonce s použitím všelijakých kryptoměn – zde však je otázka, jakou jistotu v dlouhodobém měřítku takové investice dosahují.
Souhrnně jde však o jeden základní závěr: člověk je dnes schopen spořit na stáří, nezávisle na aktivitě státu, a to s daleko vyšším výnosem. Přesto to však není absolutně možné, a tak se v současnosti musí účastnit takzvaného I. pilíře a být součástí přerozdělovacího dávkového mechanismu, jež je značně neefektivní. Je-li mladý, tak je pro něj vyloženě nevýhodný.
Vnímám námitku toho, že náš systém je založen na solidaritě (mladých se starými) a potenciální vystoupení z tohoto systému, tedy nefinancování stávajících důchodů, je narušení této solidarity. Za prvé je otázkou, zda solidarita tohoto druhu stále platí, kdy se stávající důchodci těší velkých dávek s nástupem v nízkém důchodovém věku a velké podpory stávající politické reprezentace; zatímco plátci jejich důchodů mají vizi – v dobrém scénáři – spíše nižších penzí s pozdějším důchodovým věkem. Mimo to však stávající senioři na svou penzi mají právoplatný a legitimní nárok, jelikož strávili desítky let v práci, kdy zase oni odváděli peníze na penze jejich rodičů a prarodičů. To však jenom odhaluje nelogičnost a nekoncepčnost stávajícího systému, který totiž prakticky počítá jen s tím, že se vše bude vyvíjet dobře – tak, že bude dostatek plátců na počet seniorů.
Za druhé toto nastavení nutně nemusí znamenat dekonstrukci stávajícího důchodového systému. Možnost „se vymanit“ ze státního důchodového systému by měla být zásadně dobrovolná a alternativou k stávajícímu systému. Jak jsem uvedl na začátku, exit ze státního systému musí znamenat zásadní přijmutí osobní zodpovědnosti: nebudeš se účastnit důchodového systému a tvé investice/podnikání/plán úspor nevyjde, tvůj problém, tvá zodpovědnost. Stát pak „exiterovi“ v případě neúspěchu má nabídnout pouze sociální pomoc, například pomoc v hmotné nouzi. Neměla by nastat situace, aby se někdo státnímu systému vyhnul a pak očekával pomoc státu a stejné materiální zabezpečení jako ti, kdo se systému účastnili.
S takovým nastavením je opravdu otázkou, kolik občanů by vůbec tento krok zvážili. Na jednu stranu je zde vize efektivního zhodnocování vlastních výdělků, na druhé však podstatné riziko a vlastní zodpovědnost za potenciální krach. Nicméně by však tento exit byl pro některé praktickým „osvobozením“ od státu, po kterém touží. Pokud někdo nepovažuje za základní funkci státu jej zabezpečit na stáří, měl by mít možnost se z tohoto systému vymanit a poradit si sám. Stát by na druhé straně neměl za každou cenu působit paternalisticky a implicitně zpochybňovat schopnosti, úsudek a vizi občanů.
Tato možnost dobrovolného exitu se však, zdá se, v praxi nestane: ani od pravicových stran není slyšet, že by nějaké možnosti takového osvobození artikulovaly. Jsou si nejspíš vědomy, že jsou stávající penzisté obrovskou voličskou skupinou, a že jen připustit možnost částečného snížení příjmů do důchodového systému je příliš velké riziko. Třeba s časem, kdy se situace ještě zhorší, své postoje přehodnotí.
