Míček: Je na čase přehodnotit solidaritu mladých se starými?
Tento týden vydal Ústavní soud další nález, kde rozhodoval o návrhu opozice o zrušení určitého vládního opatření v oblasti sociální podpory. Tentokrát šlo o změnu úpravy předčasných důchodů, kdy vláda novelizovala a zpřísnila možnosti, za kterých lze předčasně odcházet do důchodu – šlo o jednu z dílčích úprav v rámci parametrické důchodové reformy. Je na místě se zamyslet nad tím, jak je stávající sociální systém nastaven a zda to je správné a optimální nastavení. Hlavně, zda nehrozí v budoucnu mezigenerační konflikt.
Základním principem, hodnotou chcete-li, v rámci sociálního zabezpečení, tzn. sociální větvě demokratického státu, je solidarita. V závislosti na druh sociální podpory (zdravotní, důchodové, sociální podpora) se uplatňuje jiný model solidarity: zdravých s nemocnými, mladých se starým, více výdělečných s méně výdělečnými a tak podobně.
Sociální systém, bez započítání bezplatného zdravotnictví, sám o sobě tvoří nejvyšší položku státních výdajů (více než 39 %, 915 mld. Kč) – z toho je více než 78 %, 717 mld. Kč, vynakládáno na důchody. Důchody, a to primárně ty starobní, jsou nejvyšším státním výdajem, přičemž mechanika jejich hrazení spočívá v tom, že „mladí“ ekonomicky aktivní obyvatelé odvádějí pojistné na důchodové pojištění a z tohoto výběru je následně možné „starým“ vyplácet (starobní) důchod. Bezesporu je významným prvkem důchodového systému zásluhovost, tudíž samotní stávající důchodci sami mnoho prostředků na důchod státu odvedli (jakoby se sami pojistili) a momentálně dostávají od státu dávku (jakoby výsluhu).
Na důchody jako takové má významný vliv demografie, jelikož se monstrózní důchodový systém daleko lépe financuje, čím více je plátců do důchodového systému. V opačném případě může tento výdobytek sociálního státu představovat reálnou hospodářskou hrozbu pro stát. To také bylo předmětem několika reforem ze strany vlády (zmrazení valorizace, parametrická důchodová reforma atp.) a obrovské nevole ze strany opozice. Nyní se zdá, že se podařilo – díky parametrickým úpravám – oddálit vysoké ztráty v rámci důchodového systému, tzn. „zbytečné“ ztrátové výdaje pro stát.
Nicméně řešení, které vláda představila, není zcela určitě dostačují a trvalé. Zaprvé je dost možné, že vládní opatření brzy pozbydou platnosti. Opozice, v současnosti jasný favorit na vítězství ve volbách, slibuje, že její hlavní priorita je zrušení důchodové reformy. V lepším případě – pokud opozice poruší své sliby – se dosavadní reformy nezruší, nemění to však na tom, že bude potřeba do budoucna činit další opatření a dost možná daleko razantnější. Pro důkaz potřeby daných opatření postačí zhlédnout věkovou strukturu českého obyvatelstva, jakmile začnou současní 40-50níci chodit do důchodu, nebude za ně dostatečná „kvantitativní náhrada“: jednoduše na tento výpadek ekonomických aktivních, resp. plátců, není dostatek mladých.
Z toho jaksi vyplývá nutnost alespoň elementární vůle „starých“ v (před)důchodovém věku, aby zvyšování důchodů nebylo jejich jedinou prioritou. To se však, pohledem většiny zástupců této skupiny, neděje. Přes 65 % voličů starších 60 let se chystá volit Andreje Babiše, SPD, anebo STAČILO. U všech těchto stran je základními programovými body zvyšování důchodů, resp. obecně agitace ve prospěch „starých“. Ne nadarmo se uchytila přezdívka, že je hnutí ANO stranou důchodců za životní jistoty.
Není vůbec špatně, natož snad vinou těchto stran, že takto formulují svůj program, logicky zastupují tuto voličskou skupinu, jež si (bohužel) přeje téměř bezmezný růst důchodů. Ono však, kvůli stávající demografické situaci, ani není proti tomuto programu žádná vyloženě programová opozice: žádná z politických stran napříč spektrem nenavrhuje snížení růstu důchodů, natož snížení důchodů. Voliči v důchodovém věku jsou totiž natolik velkou skupinou, že je nelze – pomýšlí-li daný subjekt na dobrý volební výsledek – opomíjet; spolu s jejich obecně nadprůměrně velkou volební disciplínou je holt jakousi nutností alespoň garantovat status quo.
S výhledem do budoucna bude tato situace, resp. síla páky seniorů, ještě větší, pohledem „mladých“ ještě horší. Jakmile odejdou do důchodu i tzv. Husákovy děti, tak bude skupina ekonomicky neaktivních voličů fakticky dominovat, zavděčit se jim bude nutným předpokladem pro sebemenší úspěch ve volbách. Pak je otázkou, co to potenciálně udělá se solidaritou ekonomicky aktivních „mladých“.
Představme si totiž situaci, kdy budou ekonomicky aktivní občané pilně platit desetitisíce odvodů na důchodové pojištění, čímž budou „financovat“ důchod stávajících důchodců, kteří však budou ve volbách chtít maximalizovat vlastní prospěch volbou stran, které prosazují další navýšení důchodů (a v zásadě rezignují na hlavní priority „mladých“). Toto je koloběh, který potenciálně skončí revoltou „mladých“.
Senioři by si tedy měli rozmyslet, zda má platit pouze jednostranná solidarita ze strany mladých vůči nim, anebo zda je prostor pro to, aby i oni naslouchali potřebám ekonomicky aktivního obyvatelstva a alespoň základně přijali fakt, že stav, kdy budou extrémní výdaje směřovány výhradně na důchody nemůže vyhovovat všem, resp. prospívat blahu celku. To není apel na to, aby měnili své politické preference, to je jejich základním lidským právem. Příčinou problému možná je, že výše zmíněné strany začaly neúměrně a nezodpovědně nabízet zvyšování důchodů s cílem získat si většinovou podporu velké skupiny voličů; hlavním problémem však je, že se senioři „chytili“ na tuto drogu a za každou cenu ji vyžadují. Jakmile se i jejich preference změní, zcela určitě se to promítne do programových priorit politických subjektů.
Přitom je samozřejmě legitimní, že senioři požadují zlepšování vlastní životní situace, kdy jsou zpravidla výrazně závislí na dávkách od států, poněvadž si často legitimně nemohou na živobytí vydělávat vlastní silou. A nikdo nevolá po tom, aby se tato skutečnost změnila, tzn. aby snad senioři měli mít výši důchodu pouze symbolickou, jakési všimné na dvě, tři návštěvy kavárny.
Je však, jak bylo popsáno výše, třeba myslet i na druhé; na ty, kteří jejich zdroj obživy financují: na jejich zájmy a problémy. Ty jsou taktéž nákladné, avšak stát nemůže hradit vše. Mimo to výše důchodu není vše, pro seniory má rovněž smysl, aby v Česku kvalitně fungovalo zdravotnictví, aby se dařilo ekonomice, anebo aby se obecně rozvíjely služby.
