Vladimír Mertlík: Babiš se utrhl ze řetězu, ale krvelačné proruské „vlastence“ neuhlídá ani nezkrotí
Za citát dne označila ruská agentura TASS výrok Vladimira Putina, který považuje ruský a ukrajinský národ za jeden a v tom smyslu je podle něj celá Ukrajina Rusů. Přidáme-li k tomu dřívější výroky ruských ideologů o tom, že Rusko nemá hranice a je všude, kde žije nějaký Rus, jsme už skoro doma! Zbývá jen zmínit povinnost Ruska chránit ruský živel, kulturu a křesťanské tradice kdekoliv po světě i v zájmu tamních domorodců a věc můžeme uzavřít nutností zisku Der Lebensraum, životního prostoru.
Pojem životní prostor se poprvé objevuje v díle Friedricha Ratzela (1844–1904), podle nějž jsou dějiny neustálým bojem o životní prostor, ale bez politického podtextu. Stejnou teorii expanzivní linie pangermánského hnutí na vědeckém základě, jen v rétorické rovině s cílem rozšířit vliv německé říše mírovou, nenásilnou cestou vedl i geopolitik Karl Haushofer. Po 1. světové válce má ale na Německo dalekosáhlý vliv nový výklad a akcent díky Adolfu Hitlerovi, který v knize Mein Kampf (1925) nahradil Haushoferovu mírovou vlivovou cestu rasově definovaným protivníkem, nadřazeností germánské árijské rasy a konečnou bezpodmínečnou kapitulací východních národů.
Má-li laskavý čtenář dojem, že autor užitými výrazy naznačuje podobnost současné ruské politiky s politikou nacistického Německa, pak se nemýlí. Snad jen v tom, že u Ruska nejde o politiku jen současnou, ale tradičně imperiální od dob Ivana Hrozného, který všechny ruské země prohlásil za své dědictví a pak o tom, které jsou ruské, rozhodl on sám. Na konci 19. století carské Rusko po staletích postupného uchvácení Kavkazu, Sibiře a Dálného východu došlo až k pobřeží Pacifiku a k dosažení cíle stát se světovou velmocí mu chyběly nezamrzající přístavy v oblasti Mandžuska a Koreje. Zde však narazilo na Japonsko, od kterého dostalo v roce 1905 výprask, který si neslo až do konce 2. světové války za cenu mírové smlouvy s Japonskem. Ta Sovětskému svazu umožnila bojovat jen na západní frontě až do 8. srpna 1945, kdy po definitivním zlomení Japonska americkými jadernými údery na Hirošimu a Nagasaki smlouvu s Japonskem bleskově porušil. Od Spojenci poraženého Japonska si pak Sověti vuatli vše, co šlo, jako válečnou kořist. Zazvonil zvonec a pohádky o tom, jak Rus sám vyhrál 2. světovou válku, je konec! Začíná sovětská verze Hitlerova Drang nach Osten v sovětské verzi tažení Drang nach Westen, které dodnes neskončilo!
O ruské věrolomnosti a cílech, ať si její státní útvar říká jakkoliv – Sovětský svaz, Říše dobra knížete Gorbiho nebo Rusko – svědčí i projev Adolfa Hitlera před veliteli armád a tankových skupin týden před vpádem wehrmachtu do SSSR 14. června 1941, když zdůvodňoval plán Barbarossa. V záznamu, který pořídil generál von Bock, jsou tyto myšlenky: „…Bude-li Rusko sraženo k zemi, nemůže Anglie získat na kontinentu žádného spojence… Po porážce Ruska lze předpokládat, že Anglie další boj vzdá. Vůdce doufá, že se tak stane již v prvních měsících po skončení operace na východě. Rusko představuje vážné ohrožení v zádech Německa – a my teď musíme mít záda volná...“
Fedor von Bock to přitom říká s vědomím, že mluví o spojenci, vázaném paktem o neútočení, a proto dodává: „Před časem Vůdce položil Rusku otázku, zda je ochotno jít s Německem. Rusko odpovědělo vyhýbavými protiotázkami, které zřetelně odhalovaly, že touží jen po posílení své moci...“ Připomeňme, že měl na mysli jednání z listopadu 1940, kdy svou otázkou testoval Hitler při přátelské státní návštěvě Molotova v Berlíně ochotu Sovětského svazu navázat na spolupráci s Německem při rozpoutání 2. světové války další společnou vojenskou kampaní vůči Evropě a z demokratického světa zbývající už pouze Velké Británii.
A ejhle, Sovětský svaz tuto kamarádskou pomoc nevylučuje, jen podotýká, že nic není zadarmo! Dal by si Finsko, které s již pohlcenými baltskými zeměmi je branou do Baltského a Severního moře. K tomu Rumunsko s jeho ropnými poli, Bulharsko jako skulinu na Balkán, tradičně považovaný za zadní vrátka Evropy, a „…těch deset deka navíc nechte být“ – turecké úžiny Dardanely a Bospor, spojující Černé a Středozemní moře. Jak víme, nakonec téměř vše, svázané mašlí, dostal Sovětský svaz od těch, které se chystal napadnout, pokud by Hitlerova nabídka byla v listopadu 1940 štědřejší.
Možná se laskavý čtenář ptá, proč ten osmdesát let starý historický exkurz. Není dost starostí s konflikty aktuálními? Právě proto, zní odpověď, neb mají stále stejné jádro, příčiny i svého původce – Rusko a jeho věčnou touhu dosáhnout i břehů La Manche. Právě proto, ať je jasno, kdo jsou ti, kteří sroceni pod ruskými i sovětskými vlajkami tvrdí, že nejsou ruští švábi, ale čeští vlastenci. Abychom pochopili, jak velká sranda to bude, když jejich vůdci volají po pověšení současné demokraticky zvolené vlády a konejší své voliče, ať jsou trpěliví, že už to nebude trvat dlouho. Pouze do švestek a zakroutí nám krkem jako karlínští kluci v únoru 1948. Však se to tehdy i dnes jezdili učit do Moskvy. A my, protože nejsme jako oni (sic!), je místo označení za nepřátele a zrádce, za kolaboranty nepřátelského státu, máme jen za zklamané a zvedáme nad nimi pohoršeně, ale s pochopením obočí. Není nic nebezpečnějšího než se domnívat, že mlčením k pokračujícímu rozvratu vládní koalice získá na svou stranu část tzv. nerozhodnutých. Patří-li někdo za současné situace u nás i ve světě k nerozhodnutým, pak jde pouze o přizdisráče, kteří nemají ani tolik drzosti jako bezzubí primitivové a jejich vůdci, kteří na náměstích bez rizika trestu vyvrací stát ze základů.
Mnohokrát jsme v Panoptiku, Zpětném zrcátku i v podcastu Klíčovou dírkou mluvili o tom, jak se scéna náckomoušů radikalizuje. To byl důvod, proč se zabrzdil vzestup volebních preferencí ANO, a to je důvod, proč se Andrej Babiš v posledních dnech utrhl ze řetězu. Voliči (ne)koalic Stačilo! a Jo! jsou nevzdělaní primitivové toužící po krvavé pomstě na životech lidí sebeméně úspěšnějších či jen spokojenějších. Jde o existence, které lze – jako v případě alkoholiků či narkomanů – získat stále zvyšující se dávkou agresivity, která je pro ně drogou. Ve chvíli, kdy Vůdce přibrzdí nebo jen drží stejnou výšku agresivity, aniž by po roce či dvou neprovedl krvavý převrat, tak je sráč, demokrat a zrádce lidu. Pohybuje-li se ANO kolem 30 %, aniž by se o zásadní převrat pokusilo, budou si zanedlouho radikálnější, tj. větší kreténi, postupně hledat cestičku jinam. Právě v tom, stejně jako při bujení rakovinových buněk, je příčina trvalého rozpadu, dělení a tvorby nových radikálnějších uskupení. Jde o metastázy neléčené a včas radikálně nepodchycené rakoviny společnosti.
Andrej Babiš se hluboce mýlí, domnívá-li se, že tuhle pakáž i její tvůrce po volbách ukočíruje v rámci svých potřeb. Samozřejmě, nakonec jako vždy tato rakovina zahubí sebe sama, proto „každá krvavá revoluce dříve či později požírá vlastní děti“. Je ale nutné, abychom tomu jen přihlíželi a na její vlastní záhubu trpně čekali? V prvních dnech října si sami odpovíme!
