Stanislav Balík: Co se děje, když se ke konzervativcům hlásí Babiš, Orbán, Švihlíková či Drulák

I v této oblasti stále platí slova z Matoušova evangelia: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království.“ Ne každý, kdo se v současnosti zaklíná termínem „konzervativec“, jím skutečně je. Přesto se těm, kdo naskočili na módní vlnu, a jakkoli jsou jinak klasickými socialisty, komunisty či jinými etatisty věřícími ve spásnou moc státu, hlásí se dnes ke konzervatismu, podařilo tento termín zdiskreditovat. Nemálo klasických konzervativců, včetně autora tohoto textu, dnes samo o sobě jen s rozpaky přiznává, že jsou konzervativci – a to přesto, že své názory a postoje nezměnili. „Jen“ nechtějí být v jedné skupině s podivnými postavami typu Donalda Trumpa, Viktora Orbána, či dokonce Andreje Babiše.

Falešný nový obsah

Co se to stalo se světem, že se z doktríny, jež před patnácti dvaceti lety vypadala úplně odepsaná a hlásil se k ní málokdo, stalo zaklínadlo s potenciálem vyhrávat volby?

To, co se dnes hlásí ke konzervatismu, je mnohem spíše reakce na překotný vývoj postmoderního světa, který boří jistoty včerejška a nenabízí žádné jiné. Téměř dokonale to lze ilustrovat na podivném spolku Svatopluk, kde se spojili Michal Semín, Petr Drulák a Ilona Švihlíková. Slovo konzervatismus v jejich použití je úplnou parodií. Sami o sobě píší, že se dívají na svět očima konzervativní pravice a hlásí se k tradiční levici. Rozumíte tomu? Používají marxistická slova, jako „evropská vládnoucí třída a její místní chráněnci“. Klasik konzervatismu Edmund Burke se musí v hrobě otáčet. Ale tak a podobně dnes vypadají řady kvazikonzervativců – a možná právě tento ideový mišmaš láká mnohé podporovatele, kteří nemají s klasickým konzervatismem společného vůbec nic. Spojí-li se to s kultem síly, machismu a snadných řešení těžkých problémů, nacházíme vysvětlení, proč je tento politický proud tak atraktivní třeba pro znejistěné mladé muže.