Martin Bartkovský: Proč nám Bůh vzal profesora Cyrila Höschla?
S aktuálním číslem Reflexu a jeho obálkou jsme měli úplně jiné plány. Měla odrážet konec globalizovaného světa. V samém závěru velikonočních svátků se ale naším plánům rozhodl Bůh, tak jak je jeho dobrým zvykem, trochu vysmát. A povolal si k sobě našeho drahého kolegu a vynikajícího českého psychiatra Cyrila Höschla. Trochu i chápu, proč to udělal.
Neměl rád pompu ani okázalost. Zřekli jsme se proto černobílých úprav, černých stuh či nějakých smutečních vzkazů. Obálku Reflexu tak zdobí portrét od Nguyen Phuong Thao, jenž pochází ze série, kterou má naše fotografka nejraději. Podle ní ten výraz nejlépe vystihuje, kým Cyril Höschl byl. Nebyl to žádný chlubílek. Sedl si, opřel ruku o bradu a vzniklo několik snímků. Tak vám jeden z nich servírujeme. S prostým vzkazem „Sbohem, pane profesore“, protože tak to stačí.
Neměl jsem tu čest znát se s ním tak dlouho, jen nějakých osm let. Hlubší vzpomínání proto přenechávám kolegům, kteří jej znali déle. Když se ale řekne Cyril Höschl, vybaví se mi tři věci. Vůně doutníků, humor a výborný (a žánrově široký) hudební vkus. Poprvé jsme se setkali v roce 2017 u Jefima Fištejna doma, kde jsme spolu s řadou dalších lidí sledovali volby do Poslanecké sněmovny, po nichž se Andrej Babiš chopil moci v Česku. Zůstal jsem tehdy, jako jeden z nejmladších členů redakce, mezi posledními a snažil se v pití těžkého červeného vína držet krok s dvojicí Höschl a Fištejn. Marně. Do mlžného oparu jejich dvou doutníků zněly suché i košilaté židovské anekdoty. Bylo to jako sledovat tenisový zápas humoru, musel jsem ale odejít těsně před tie-breakem.
Pokud tu výměnu tehdy sledoval Bůh, chápu, proč si Cyrila k sobě povolal. Ten den totiž v Římě skonal také papež a mám pocit, že tu těžkou atmosféru potřebovali tam nahoře naředit trochou humoru. Úplně vidím božího posla Františka vyprávět, jak to na zemi chodí, a Cyril Höschl to vedle něj glosuje z pozice celoživotního studenta lidské duše. Pokud mu k tomu dovolí na tom obláčku kouřit i doutníky, kdo jsem já, abych se za tohle předčasné povolání k sobě na Boha zlobil.
Cyril Höschl byl velmi pečlivý a pracovitý kolega, který dodával své texty vždy mimořádně precizně napsané. Přes dvě dekády odpovídal čtenářům Reflexu na dotazy ze světa psychiatrie, každodenního života i domácí či zahraniční politiky. A vždy mu záleželo na každém slově. Svůj úplně poslední text psal v mobilním telefonu. Muselo to být pro něj mimořádně obtížné. I přesto v rámci přípravy konzultoval ještě se svým přítelem Fištejnem citát Alexandra Solženicyna, aby se v textu o dalším ruském útoku na civilní obyvatelstvo Ukrajiny nedopustil chyby.
Je mi nesmírně líto, že další Listy Cyrila Höschla už v Reflexu nevyjdou. O jejich odběr se budete muset přihlásit u té nejvyšší instance. I když je to velmi lákavé čtení, přeju každému našemu čtenáři, ať se k odběru přihlásí za co možná nejdelší dobu. Prázdné místo po panu profesorovi tak snadno zaplnit nepůjde. Zatím v něm budou komentáře našich dalších autorů a nad nějakou novou pravidelnou rubrikou se budeme muset zamyslet v budoucnu, protože teď si chceme nechat nějaký čas na osobní truchlení. Dlouhé nářky by si ale Cyril nepřál. Budiž vám tedy drobnou útěchou, že připravujeme knihu s vybranými 76 sloupky, které pro Reflex napsal v uplynulých pěti letech a jež jsme vybírali spolu s ním. Půjdeme od toho posledního tak trochu proti proudu času a k dostání by měla být ještě do letních prázdnin.
Tento editorial by rozhodně neměl končit smutně, vzpomínání by mělo být hlavně veselé, a tak se s vámi podělím o vtip, který jsme od Cyrila Höschla slyšeli v redakci jako poslední. Radí se Kohn s rabínem, jakou ženu si má vybrat, protože má tři nápadnice. Rabín mu poradí, ať dá každé 100 šekelů, nechá je s nimi týden hospodařit a na konci ať si vybere podle toho, jak s penězi každá z nich naložila. Setkají se po týdnu a Kohn povídá: „Tak jedna si za to koupila šperky, aby se mi líbila. Druhá mi koupila oblečení, abych se jí líbil já. A ta třetí peníze investovala, vydělala dvě stě šekelů a těch sto mi vrátila.“ Rabín se ptá, kterou si tedy Kohn vybral. Ten se usměje a opáčí: „To je jednoduché. Přece tu s těma největšíma kozama!“ Tak sbohem, pane profesore. A díky.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
