Cyril Höschl: Ruské zločiny jsou stejně nehorázné jako ruské lži
Ve věku 75 let zemřel známý psychiatr Cyril Höschl. V roce 2023 mu byla diagnostikována multisystémová atrofie, při níž postupně ochabuje svalstvo. Poslední odpověď na čtenářský dotaz ve své pravidelné rubrice v Reflexu napsal před pár dny na nemocničním lůžku.
Pane profesore, co říkáte ruskému útoku na civilisty v ukrajinském Sumy?
Jitka Š.
Ruské barbarské útoky na civilisty jsou jenom další ukázkou nejenom ruské brutality, ale i toho, jak si Putin s přehledem maže Trumpa na chleba. Celé ruské dějiny mají jako společného jmenovatele neúctu k životu, díky níž se nakonec vždycky nějak Rusko ubránilo cizím nájezdům pod heslem “nas mnogo”. A co se jednou osvědčí, to se upevní jako strategie do budoucna. A ta má dvě strany mince. Na jedné straně je to dehumanizace obětí, na druhé straně téměř nulová hodnota života bojovníků vlastní armády. I dnes umírají statisíce Rusů, kteří jsou tlačeni na frontu jako do mlýnku na maso. Není proto divu, že v takovém historickém kontextu jsme svědky masakrů jako byl ten v Buči nebo nedávno v Sumách. Této mentalitě Západ nerozumí, zejména Američané.
Ruské zločiny jsou stejně nehorázné jako ruské lži. Na západě jsou také všelijací agresoři a lháři, ale v Rusku všechno, co se děje, probíhá ve dvou komplexních plánech. Ten první je viditelný a zahrnuje názory sycené oficiální propagandou, což vede mimo jiné k vysokým účastem ve volbách a jednoznačným vítěztvím kremelských kandidátů. Ten druhý je cosi jako “nevědomí”a zahrnuje různá tabu, jako jsou osudy rodinných příslušníků, potuchy o souostroví Gulag a zavražděných oponentech. To je však komnata, která se neotvírá, zejména ne před cizinci. Jak názorně ilustruje rozhovor otce se synem v jednom z textů Saltykova Ščedrina: “Čajíčku popij, okureček pojez, ale o tomto již více nikoli.” Na tomto principu žije celý národ už několik století permanentně ve lži. Není proto divu, že jen málokdo na západě ví, že jeho ruský protějšek permanentně lže. Názorným příkladem mohou být jednání s ministrem Sergejem Lavrovem. Za těchto okolností nelze v jakoukoli jen trochu spravedlivou dohodu doufat.
Ptáte-li se, co říkám masakru nevinných civilistů v Sumech, pak odpověď je jednoznačná. Je to ničím neospravedlnitelný, brutální, nicméně vysvětlitelný zločin. O tom, že nejde o nějaký ojedinělý exces, svědčí celá ruská historie. Můžeme si položit otázku, jak je možné, že se v ní, na rozdíl třeba od Německa, předává štafeta samoděržaví bez ohledu na označení diktátora, ať je to car, generální tajemník politbyra nebo prezident. Vysvětlení je opět v historii samoděržaví: Rusko nikdy nedostalo za vyučenou. Tato osudová beztrestnost udržuje despocii stále v chodu. Sumy jsou toho dokladem. Obávám se, že vinou Trumpovy zrádné diplomacie se tento cirkulus vitiosus ani dnes nepodaří přetrhnout a umožnit tak národům ruské federace vystoupit ze stínu nevědomí.
Filozof a kritik sovětského režimu Nikolaj Berďajev napsal, že ruské dějiny jsou jako cesta skrze utrpení, která měla vést k vykoupení – ale místo toho se často proměnila v bludiště násilí, poslušnosti a čekání na mesiáše, jenž nikdy nepřichází. To rezonuje se Solženicynovým výrokem ze Souostroví Gulag:„Žili jsme bez zákona, ale ne bez viny. Neptali jsme se, kdo to dělá – ptali jsme se, koho se to týká. Když se to netýkalo nás, mlčeli jsme.” A tak i dnes.
