Rizika a přínosy řepky: Pěstování často nenáviděné žluté rostliny provází mnoho mýtů
I vzhledem k tomu, že některé plochy polí v naší zemi již za několik dní výrazně zežloutnou, je zřejmě vhodná doba vyvrátit, případně potvrdit některé s přetrvávajících mýtů, které jsou v ČR léta spojeny s pěstováním řepky olejné.
Tím prvním je podíl ploch řepky, o němž se mnoho lidí domnívá, že je vyšší, než jaká je reálná skutečnost, a že by se tedy měl snížit. To je ale dáno optickým vjemem, protože zejména kvetoucí řepka je velmi výrazná, a našinec tak má dojem, že je tato plodina „všude kolem nás“. Ve skutečnosti se ale podíl ploch řepky pohybuje v ČR kolem 15 procent a zejména v posledních několika letech trvale klesá. Dominantní plodinou na našich polích je především pšenice, která zaujímá zhruba trojnásobek ploch řepky.
Pěstování řepky na rozdíl od některých opačných názorů má přitom pozitivní vliv na životní prostředí. Řepka je totiž poměrně mohutná rostlina, jejíž kořeny sahají i více než metr pod zem, a půda je tím obohacována o žádoucí organickou hmotu, neboť kořeny po sklizni v půdě zůstávají nebo se v případě poškození ploch dokonce zaorávají. To v praxi znamená, že pěstování řepky snižuje riziko eroze. Řepce se také klade za vinu, že její konzumace představuje riziko pro volně žijící zvěř, například vysokou, z žádných dostupných statistik ale nevyplývá, že by byl zdokumentován úhyn zvěře v souvislosti s konzumací řepky.
To je mimo jiné dáno i tím, že se v ČR již od roku 1975 pěstují takzvané bezerukové odrůdy řepky, přičemž v řepce přítomná kyselina eruková mohla v minulosti nějaké problémy skutečně způsobovat a kromě toho zhoršovala senzorický vjem při používání řepkového oleje v kuchyni. V současné době je ale řepkový olej považován za nejvhodnější olej při tepelné úpravě pokrmů vzhledem ke složení mastných kyselin, čímž je pro teplou kuchyni vhodnější než často vzývaný olivový olej. Řepkový olej má navíc vysoký bod zakouření, což v praxi znamená, že se na rozdíl od jiných olejů nepřepaluje (proto je olivový olej vhodný zejména ve studené kuchyni, typicky při přípravě salátů), a řepkový olej také jako jediný ze všech často používaných olejů v minulosti doporučila oficiálně k pravidelné konzumaci Světová zdravotnická organizace WHO. Kromě toho jsou plochy řepky na jaře vítaným zdrojem potravy pro včely, přičemž výsledkem je světlý řepkový med, i když tato využitelnost řepky mírně klesá, protože nově šlechtěné odrůdy jsou méně nektarodárné.
Patrně jediným, ne ale nevýznamným negativním projevem pěstování řepky je potřeba plochy řepky intenzivně ošetřovat proti škůdcům, a tedy vyšší spotřeba chemie na polích, kde se tato plodina pěstuje. Podle statistik existuje totiž jen v Evropě na 50 možných škůdců řepky, takže její ochrana je nezbytná. Přesto je třeba konstatovat, že existují plodiny s ještě intenzivnějším chemickým ošetřováním, například kukuřice nebo třeba řepa cukrovka.
Také proto, že se období kvetoucí řepky potkává s dobou zvýšené tvorby pylu z trav a některých stromů, bývá řepka neprávem viněna z možných pylových alergií, jako tomu bylo třeba v roce 2018, v „pylovém roce“ tuzemských jehličnanů, zejména smrků. Skutečnost je ale taková, že alergie na pyl z řepky je statisticky velmi vzácná, a kromě toho jsou pylová zrna řepky těžká a lepkavá, a tedy daleko nedolétnou. Za jarní pylové alergie tak mohou zejména pyly trav a zejména břízy.
Pro samotné zemědělce je přitom pěstování řepky přínosné také ekonomicky, neboť jí mohou prodávat obvykle za příznivé ceny. To je dáno skutečností, že řepku lze využít nejen v potravinářství k výrobě oleje (a také krmiv pro hospodářská zvířata), ale i v průmyslu k výrobě biopaliv v podobě metylesteru řepkového oleje (MEŘO), což rozšiřuje možnosti odbytu řepky. Není ale pravda, že se k výrobě MEŘO využívá většina v ČR produkované řepky, v biopalivech končí jen necelá polovina (a někdy i méně) její produkce.
Autor je agrární analytik
