Viliam Buchert: Vojáků už v Česku nikdy nebude dost. Způsob života mladých je pro armádu špatná zpráva

Od podzimu 1984 jsem rok vykonával základní vojenskou službu v Československé lidové armádě. Většinu času jsem strávil v kasárnách v Českém Krumlově a byl to rok ztraceného času. Nejenže jsem se nenaučil bojovat, ale dokonce ani střílet. V některých jednotkách tam byla rozšířená šikana a část důstojnického sboru byli lemplové. Odešel jsem do civilu jako četař v záloze, protože jsem několikrát porušil předpisy a byl v průběhu vojny degradován. Bývalým režimem jsem pohrdal a díky socialistickému bordelu jsem se pak vyhnul pozvání na cvičení. V reál­ném bojovém střetu by mě proto dobře vycvičený nepřítel zřejmě rychle zabil. Byl jsem typickým příkladem postupné koroze naší armády. Dnes je to jiné, ale nejsou lidi.

V České republice se branná povinnost vztahuje na všechny občany státu starší 18 let (platí do dosažení 60 let), a to na základě zákona č. 585/2004 Sb. Vojenská služba ale není povinná a stát rezignoval i na systém, který by mu umožňoval mít dobrý přehled o bojeschopných občanech. Vše zůstalo na profesionálních vojácích a aktiv­ních zálohách. Když odečteme takzvané občanské pracovníky, je to kolem 30 000 lidí. Máme některé výborné jednotky, ale je jich málo. Politici i armáda se proto léta snaží o to, aby přilákali do zbraně více lidí, jenže to se nedaří. Ani se to nepodaří, protože se změnila životní filozofie i pojímání armády jako takové. Existují i další důvody, proč armády těžko nabírají další bo­jovníky.