Okamura se bude smát a Rajchl zapláče. Jak peníze od státu ovlivní politická spojenectví?
Tomio Okamura se rozhodl k odvážnému politickému kroku a na své kandidátky do voleb do Poslanecké sněmovny pustí kandidáty jiných stran. Celý projekt trochu zavání přechytračováním volebního zákona, protože SPD, Trikolora, PRO a Svobodní nezakládají volební koalici, aby nemuseli naplňovat zvýšenou volební klauzuli. Zároveň ani na rozdíl od STAČILO! nezakládají novou stranu, za kterou by společně kandidovali. Tenhle pakt je tak výhradně kampaňový tah. K žádnému sblížení stran de facto nedochází, první housle bude hrát Tomio Okamura, jehož hnutí kandidátky podává.
A bude to také Okamurova SPD, kdo bude nejspíš držet peníze, které utrží od státu za příspěvek na úhradu volebních nákladů, na činnost a za mandáty. Byť se na jeho kandidátce dostanou do sněmovny členové jiných stran.
Tady se chce s ironickým nádechem dodat, že je to příjemné utvrzení o motivacích Jindřicha Rajchla, Libora Vondráčka a Zuzany Majerové, kteří tak vyvrací veškeré pochybnosti o tom, že by se chtěli přidat k mnoha politickým podnikatelům, na něž v posledních letech pamatujeme. Chtějí asi hlavně sloužit lidem, protože jejich strany, pokud se tito do sněmovny dostanou, neobdrží od státu lautr nic.
Proč stát platí politické strany?
Naopak výhodná pozice Tomia Okamury připomíná cosi zvráceného, co v Česku na systému financování politických stran je. Tím jsou právě zmíněné státní příspěvky, které za každé volby přihrávají stranám stovky milionů korun, ale jejich podstata je sporná. Teorie o tom, proč je dobré stranám něco ze státní kasy dávat, se zakládají na tom, že se tím sníží riziko korupce, skrytého lobbingu, zajistí se tak férová politická soutěž a demokratická participace širších skupin populace a zprůhlední financování politiky.
Je díky státním příspěvkům politika demokratičtější a férovější? Od roku 1998, kdy stát politické strany dotuje, tu vznikly maximálně dvě úspěšné politické strany, které by za sebou neměly nějakého bohatého podnikatele, neřkuli oligarchu, který by je do začátku nepodpořil. Tím úspěšné myslím, že se alespoň na čas ohřály v Poslanecké sněmovně. Jako u čehokoliv jiného i u politiky bývá nejtěžší start, a dokud nová strana nezaznamená alespoň dílčí volební úspěch, státní příspěvek se jí netýká. Naopak bohatých podnikatelů, kteří založí politickou stranu a prosazují bokem svoje zájmy, jsme tu měli a máme víc než dost.
Že se díky státnímu příspěvku česká politika obejde bez neprůhledného financování od rozličných zájmových skupin, lobbistů, kmotrů a kdekoho s nekalými úmysly? Ano, pokud politická strana dosáhne nějakého úspěchu, může být nezávislá na milodarech výše zmíněných skupin. Přesto jaksi nevidíme, že by se tyto konexe české politice vyhýbaly, stejně jako skandály a trestní kauzy s nimi spojené.
A pokud jde o průhlednost financování, příjmy stran jsou dnes skutečně mnohem jasnější. Protože většinou plynou ze státní kasy. Co někdy halí háv tajemství, jsou výdajové položky. Neboť s tím, jak se stranám schází peníze, je taky potřeba je za něco utrácet. Limit na kampaně do Poslanecké sněmovny je devadesát milionů korun. Například zmíněná SPD jen za volební období 2021‒2025 inkasovala od státu přes sto šedesát milionů korun. Co s tím rozdílem? V minulosti čelil Tomio Okamura mnohokrát nařčení z toho, že vyvádí stranické peníze. Kvůli tomu se rozpadlo jeho původní hnutí Úsvit přímé demokracie.
Jsou takto nastavené státní příspěvky skutečně něco, co české politice prospívá? A opravdu chceme z veřejných peněz umožňovat, aby se na politice dalo vydělávat? Dokud bude státní podpora nastavena tímto způsobem, nezbývá než se smířit s tím, že se tu budou dál objevovat političtí podnikatelé. A že je „nezištné“ spojení na kandidátkách SPD dokladem opaku? Počkejme si, jak dlouho vydrží a co je nakonec rozhádá.
O spojení SPD, PRO, Trikolory a Svobodných jsme mluvili v nové epizodě podcastu Padni komu padni:
