Političtí mesiáši aneb Stále se opakující scénáře, které nahánějí hrůzu
Někoho možná překvapí konstatování, že před náboženstvím prostě není úniku. Intuitivně jsem to začal vnímat jako osmiletý. V té době jsem ministroval úžasně lidskému a poctivému panu faráři Liboslavu Komorousovi, který ze Zdic vždy v neděli odpoledne dojížděl do Lochovic. Chodil jsem mu naproti k vlaku a on se mnou trpělivě rozprávěl. Fakt jsem se na něj celý týden těšil.
Bylo to v šestašedesátém a jako druhák jsem byl vyzván, abych vstoupil do Pionýra. Maminka byla úzkostlivá a hodně váhala. Zašla do zákristie a ptala se otce Liboslava. Ten se šibalsky usmál a pravil: „Paní Pospíšilová, tam musej’ všichni. To je stejný jako Hitlerjugend.“ Moc jsem tomu nerozuměl. Matka to pak vypravovala tátovi, jenž se hodně hlasitě smál a velmi pozitivně ohodnotil farářovu odvahu. Začal jsem tušit, že něco opravdu není v pořádku. Do toho Pionýra se mi nechtělo, ale rozhodovali rodiče. Stejně to bylo k ničemu, protože se tam nic nedělalo.
V Pionýru jako v kostele
Zanedlouho celé třídě jednoho večera soudružky učitelky vázaly rudé šátky. Odehrávalo se to v krásném sále Lochovického zámku. Pamatuji si na hysterickou recitaci Majakovského veršů o Leninovi majáku a zvonu. Nakonec bylo pohoštění. A tehdy jsem udělal první spontánní religionistické pozorování. Přitočil jsem se k tátovi a řekl: „Táto, tady je to jako v kostele.“ Můj tatínek zažil protektorát a padesátá léta, a proto byl neustále v zajetí strachu. Zamračil se a zcela nespravedlivě mé konstatování ohodnotil slovy: „Drž hubu, kreténe.“ Bylo to zraňující. Už tehdy jsem věděl, že to byla pravda pravdoucí, no a tohle ocenění jsem zakoušel jako velikou křivdu. Kdoví, co by z tohoto traumatického prožitku vyvodil analytický psycholog? Tátu jsem dávno pochopil a ani mu nebylo co odpouštět, takže psychologové nemají co zamotávat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
