O přízeň veřejnosti se ucházely minulý týden dvě akce. Sněmovní bitva o korespondenční hlasování ve volbách a průvody příznivců hokeje u příležitosti světového mistrovství. Ve sněmovně opozice převracela svět: vzdálené hlasování voličů vydávala za konec demokracie u nás, třebaže už dávno platí ve většině demokratických zemí.
O úsilí opozice zachránit republiku před zkázou demokracie nešlo, nýbrž o článek nepřetržitého řetězu mimořádných zasedání, která už nad normálním chodem sněmovny dominují. Ve skutečnosti to žádná mimořádná zasedání nejsou, jen propagační kampaně. Proměňují sněmovnu v politické pódium, na němž se střídají stále stejní bojovníci ve stále stejné lidové komedii se stále stejným sdělením: vláda krade, přikrádá, okrádá, ožebračuje chudé, podvádí, lže a zaprodala zemi Američanům, případně NATO a Evropské unii, která se také Američanům zaprodala.
Zato opozice by nás přivedla k blahobytu a uzavřela by mír s Rusy. Ukončila by se tak válka, kterou vyvolali fašisti a USA. Tuto reklamu svých názorů provádějí ve sněmovně zdarma. Lákavým těžištěm je televizní přenos, též zdarma. Využívají ho s argumentem, že volič má právo vědět. Dělají to i politické strany v jiných zemích. V naší sněmovně tato finta bohužel v ústech opozice ztratila vkus i přiměřenost. Můžete blábolit beze smyslu jako Babiš a nesrozumitelně vykřikovat, že vláda ožebračuje lid. TV to zaznamená. Sněmovna se stala ideálním prostředím k nepřetržitému šíření nepravd. Voličům je to k smíchu. Ale ne všem. Ve spoustě hlav to uvízne. Voliči mají právo na to, aby byli oblbováni nesmysly.
Druhou podobnou akcí jsou hokejové průvody šašků. Mají menší cíl a větší vynalézavost. Naše mužstvo je nejlepší, ostatní mužstva ne. Jsou-li u toho hranice mezi státy, objevuje se hloupý názor, že jsme lepší než cizinci. Častěji je to veselé lidové skandování, moderní podoba starodávné bakchanálie či zabíjení gladiátorů v arénách jako kolektivní zábava. Jedni skandují: Brno, buzerantů plno. Brno odpovídá zpěvem: No tak jsme teplí, no a co? Je to vtipné a něžné, ale jsou chvíle, kdy i ty fanoušky humor přejde.
Kvůli sportu už vypukla fotbalová válka Hondurasu a Salvádoru, protože lid neuspokojily výsledky sportovního zápasu. Ne rvačky, skutečná válka armád. Desítky tisíc mrtvých. Letadla bombardovala civilisty. Náš styl to není a k hokeji se to ani nehodí. U nás se jen zapalují popelnice či auta a na policii se hází kamení. Někdo je ztlučen, někdo uprchne. Převládá názor, že na projevení nenávisti ke sportovním klubům má každý právo, protože je svoboda. Se sportem, jak ho chápali staří Řekové, to nemá nic společného, ale celá naše doba nemá se starými Řeky nic společného. Odborníci vám vysvětlí, že násilí je projev vnitřní nejistoty a hledání vlastní identity a pevného ukotvení v nesrozumitelné době. Nejsem si jist, že právě toto odborné hrabání v poraněných duších fanoušků je smyslem svobody.
Hokejoví příznivci mají na hlavách jakési hnusné čepice šašků, které vypadají jako olízaná cukrovinka jménem indiánek. Asi nám chtějí připomenout, že jejich blbnutí nemáme brát tak vážně. Je to recese, dadaismus, hecování, kus hokejové zábavy a hotovo. Poslanci takové čepice nemají a je to škoda. Čepice na hlavě by vše vysvětlila. Lidé by je měli víc rádi.
Sportovní hvězdy se po kariéře často bez čepic rozprchnou do politiky. Když sportovali s ohromnou popularitou a vydělali tolik peněz, mají přeci právo do toho mluvit i jako politici. Růžička za Reichlovo PRO, Hnilička za ANO, Šlégr za ČSSD, později s Paroubkem zakládal Lev 21. Atd. Kandidovat může každý, vkusné by ale bylo, kdyby si politiku předem víc ohmatal, aby ho voliči nemuseli volit jen jako sportovní hvězdu. Sport je politika. Šaškovská čepice může putovat ze světa fotbalu do sněmovny i zpět. Sluší všem, vypadají jako blbci. Je to lepší, než když se gladiátoři pro zábavu diváků zabíjeli.
