Zatímco během nekonečné volební noci a pak hned druhý den ráno to vypadalo, že Slovensko bude kvůli prezidentským volbám vyloučeno ze světa a česko-slovenské vztahy definitivně končí, žádná pohroma se nekoná. Na Slovensku sice nezvítězil ekvivalent Jiřího Drahoše, ale Peter Pellegrini není ani zdaleka Andrej Babiš, a už vůbec ne Robert Fico. Slovenský premiér ihned po oznámení výsledků také ukázal, že z nich žádnou velkou radost nemá. Proč?
Ficův svět teď získal na Slovensku všechny důležité úřady. Předsedovi Smeru bude chybět vnitřní nepřítel, proti kterému by se mohl vymezovat. Suverénní a skutečně nadstranická hlava státu by se Ficovi náramně hodila, mohl by s ní permanentně zápasit, a ospravedlňovat tak některé své kroky. Protože ale Fico umí hrát s rozdanými kartami, prezident „podržtaška“, jak s oblibou celá řada Slováků (i sám poražený kandidát Korčok) Pellegrinimu přezdívá, se mu nakonec hodí kvůli dvěma věcem.
Za prvé nebude Ficovi a Smeru do ničeho mluvit, což předváděl předchozích 20 let, kdy s ním byl ve stejné straně. A co předvádí i jako poslušný předseda „konkurenční“ strany v koalici. Na to ostatně svým bouřlivým smíchem odkazovala i po parlamentních volbách europoslankyně Smeru Monika Beňová, když tak reagovala na otázku, zda se do koalice s Ficem Pellegriniho Hlas připojí. Všem to bylo jasné. Pořádat slučovací sjezd obou stran by ale byla chyba. Projekt Hlasu jako „Smeru pro lepší lidi“ stále funguje a falešná rivalita budoucího prezidenta a současného premiéra je něco, co se třeba Andreji Babišovi nikdy nepodařilo, a ANO tudíž marně hledá takhle spolehlivého partnera v Česku.
Za druhé může být Pellegrini Ficovým fíkovým listem i otloukacím panákem zároveň. Zatímco v prezidentské kampani předvedl Pellegrini babišovský výkon (označil Korčoka za válečného štváče, sám by nepomohl spojencům), kterému chyběla snad jen kulka v obálce, po zvolení byl smířlivý. To Fico hned druhý den nastoupil s opravdu divokým projevem, v němž v podstatě vyhlásil válku liberálním médiím a nevládním organizacím. A stihl vytvořit i pár falešných nepřátel. Kvůli Pellegrinimu se prý dá očekávat zloba mezinárodních organizací i Evropské unie i teoretické zastavení fondů. Problém je, že se nic takového nejenže nestalo, ale ani to nikdo neřekl či nenaznačil. Západní spojenci jsou právem znepokojeni pouze z vyjádření a činů Roberta Fica, a jakékoli problémy Slovensko v mezinárodních vodách čekají, je za ně přímo zodpovědný pouze premiér. I když on se to bude snažit zdůvodnit tak, že „v prezidentském paláci nesedí kandidát Bruselu, Sorose a nevládek“.
Slovensko si zvolením Pellegriniho v rámci mezinárodních vztahů nijak významně nepohoršilo. Kvůli Robertu Ficovi se v izolaci ocitá už od konce parlamentních voleb. Po konci mandátu Čaputové budou vrchní představitelé státu mluvit ani ne podobným, ale naprosto shodným jazykem. Velmi těžká doba nastává pro všechny slovenské novináře a také pro ten více než milión voličů, kteří teď ve vedení země nemají žádné zastoupení. Sám Pellegrini ale neznamená bližší příklon k Rusku, jak někteří tvrdí a jak jej někteří nálepkují. On je sice protiukrajinský, ale s brnkáním na proruskou notu si Robert Fico a jeho nejbližší vystačí sami.
Náš časopis si nedělal a nebude dělat legraci ze Slováků či Slovenska, jejich politici ale satiře rozhodně neujdou. Slováci si zkrátka zvolili tak, jak to cítila většina národa s volebním právem. Bylo to sice pod vlivem dezinformací a ne úplně férového boje (do kterého výrazně zasáhli Miloš Zeman i Andrej Babiš, kteří to u druhých jinak ostře kritizují), ale pořád to bylo ve svobodných a demokratických volbách. Nezbývá než popřát našim východním sousedům, ať mají svobodné a demokratické volby i nadále. A ať se do čela země derou lídři, kteří budou mít chuť posouvat zemi kupředu a nepůjde jim jen o vlastní prospěch. Někdo, kdo uvidí dál než na špičku svého nosu a morálka pro něj nebude sprosté slovo. To bychom si ostatně měli přát i my tady, v Česku.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
