Visegrádská čtyřka se především kvůli sporům ohledně ruské agrese na Ukrajině opticky proměnila ve dvě visegrádské dvojky. Po pražském setkání se objevily i pochybnosti o smyslu její další existence. Jaké je tedy aktuální poslání uskupení Česka, Maďarska, Polska a Slovenska, o němž i premiér Fiala říká, že je „jinou institucí než před válkou na Ukrajině“? Má kromě pragmatického hájení regionálních zájmů vůbec smysl?
Pohledem Stanislava Balíka
Možná nebudu diplomaticky moc opatrný, když zpochybním, že vyjmenované státy mají společné regionální zájmy. Co je vlastně takovým zájmem čtyř středoevropských států, které nemají společnou historii, a tedy mají jiné historické zkušenosti, různé bolesti, rozdílnou velikost, různé geografické determinanty...
Kupříkladu dávným snem Maďarska je revize výsledků první světové války, která je pro ně stále ještě nezpracovaným traumatem – vždyť v jejím důsledku se rozpadly staré Uhry. Naopak pro ostatní tři státy je konec této války klíčovým pozitivním předělem v jejich historii. Zájem čtyřicetimiliónového Polska je jiný než pětimiliónového Slovenska. Náš zájem, kde v zemědělství pracují jen nepatrná procenta populace, se dramaticky liší od zájmů Polska, kde je na zemědělskou výrobu navázána velká část obyvatelstva. A tak bychom mohli pokračovat.
Když ale budeme hledat, přece jen najdeme jeden společný rys či zájem, který je navíc aktuální a mohl by dávat významný impuls k smysluplné visegrádské spolupráci. Jsou jím historicky špatné zkušenosti s Ruskem – bylo to Rusko, jež pomohlo Rakousku krvavě potlačit uherskou revoluci v roce 1849. Bylo to Rusko, které zmasakrovalo maďarskou revoluci o století později v roce 1956. Bylo to Rusko, jež si v 18. a ve 20. století čtyřikrát dělilo s Pruskem, Rakouskem a Německem Polsko; součástí polské historie je série protiruských v krvi utopených povstání v 19. století. Bylo to Rusko, které v roce 1968 okupovalo Československo a definitivně zmařilo iluze po svobodě dychtící společnosti v procesu pražského jara.
Zdálo by se, že povědomí o důsledcích ruského imperialismu a faktického kolonialismu v kombinaci s válečnou agresí, s níž poslední dva roky tyranizuje Ukrajinu, by mělo nejenom tyto čtyři státy přivést k úzké společné regionální spolupráci. Realita je ale jiná.
Matoucí je, když příliš jednoduše vyvozujeme něco o budoucnosti spolupráce z toho, jak k sobě mají blízko či daleko jednotlivé vlády. Co je to za spojenectví, když stačí výměna vládních stran v demokratických volbách, abychom viděli problematického muže Visegrádu tu v Polsku, tu Slovensku? Ona ani doba, kdy se Andrej Babiš chlubil svou blízkostí Viktoru Orbánovi, neznamenala žádné oživení regionální spolupráce.
Možná to už zní jako klišé, ale po úspěšném vstupu do NATO a EU se visegrádské skupině skutečně nepodařilo najít společný raison d’être. Už výše jsem zmiňoval několik důvodů, proč je to obtížné, a to bez ohledu na to, jestli mají všechny čtyři vlády stejnou, nebo odlišnou orientaci. Myslet si, že to může být slaďování zájmů a postupů v EU, je naivní. Zde totiž nejsou zájmy primárně určeny geografickým umístěním států, ale zcela jinými a případ od případu odlišnými okolnostmi – jiné je to v energetické politice, jiné v zemědělské, jiné v dopravní. Spolupráci komplikuje i maďarská grófská národní povaha či polský mesianismus, jež nejdou úplně dobře dohromady s českým plebejstvím.
Tohle všechno může problematizovat spolupráci v klidných dobách. V době, kdy ruský medvěd ukazuje velkou chuť získat znovu pod svůj vliv všechna místa, kam kdy šlápla ruská vojenská holínka, by však měly jít stranou. Kdo to ale vysvětlí Viktoru Orbánovi a Robertu Ficovi?
Pohledem Karla Steigerwalda
Visegrádská čtyřka přežila další krizi a ztratila zas pár bodů k další existenci. Smyslem Visegrádu byla vzájemná podpora při vstupu do EU a do NATO. Práci to nedalo, Západ měl o tyto státy zájem, a když zastal čas, přijal je. Tomu se dalo rozumět dobře. Nikdo nemohl předvídat, že návrat států zpustošených ruskou nadvládou bude tak hladký. Rozumět, co bude Visegrádská čtyřka dělat dál, už tak snadné není. Státy čtyřky se sobě nepodobají, zato se podobají vlastní tváři, kterou měly před druhou světovou válkou. Příliš demokracie v té historické tváři, krom ČSR, nebylo. Přesto mají Visegrádci blíž ke své minulosti než k nynějším sousedům: Maďarsko vlastence Orbána hledá vzory v regentovi Horthym, Ficova Slovenská republika v Tisově Slovenském štátě. Polská republika chce přímo splynout s předválečnou republikou katolického pořádku a nakonec i Česká republika vzhlíží k předválečné demokracii, kterou držela u moci pětice stran s rozličnou politikou a se spojujícím heslem „Dohodli jsme se, že se dohodneme“. To kupodivu odpovídá i dnešní podobně nesourodé pětikoalici, jejíž demokratická vláda visí na tenké nitce, uvázané kdesi kolem těsné většiny mandátů.
