Glena Emeryho, toho divného týpka hovořícího legrační slovenštinou, jsem viděl poprvé někdy v létě roku 1990 v tehdy bezkonkurenčním lokálu na Novotného lávce. Málem jsme se pobili.
Později mi vyprávěl, jak se on, rodák z Vancouveru, dostal do Československa: „Někdy v roce 1979 začali Kanaďané stavět na Slovensku papírnu. Já jsem tam odjel s rodiči. Hned jsem s místními začal hrát fotbal a chodit s nimi pít pivo do lesa. Asi po roce a půl jsem se vrátil do Kanady, dostudoval gympl a v osmdesátém třetím odjel zpátky na léto do Evropy. Zůstal jsem tu dva a půl roku. Rok jsem bydlel v Anglii, pak zase půl roku pracoval u BMW v Mnichově, ale každé prázdniny jsem vyrazil stopem za kamarády na Slovensko, naposledy někdy v pětaosmdesátém. Do Evropy jsem se definitivně vrátil hned, jak padla berlínská zeď.“
Tehdy si prý řekl, že si splní sen, a v roce 1992 otevřel v podloubí na Malostranském náměstí Jo´s bar. O té doby jsme se potkávali při mnoha příležitostech: na pár dní jsme společně okupovali Kavárnu Slavie v roce 1993, s americkým kamarádem JB několik let provozovali Klub Repre nebo přilehlou hospodu Thirsty Dog. Na přelomu století měl bar Železná vrata. Poslední léta provozoval bary Bukowski´s na Žižkově a na Letné.
A ta jeho velká duše byla tak velká, že jednou zasponzoroval natočení nového alba letenského patriota Tomáše Konůpky IKON, jindy pomohl k opětovné realizaci anglické kabaretní verze Žebrácké opery v režii dalšího expata Dana Browna v Divadle Na prádle.
Glene zemřel včera nad ránem, po krátké intenzivní nemoci, ve věku 58 let. Těch vzpomínek je na autobus: Někdy v roce 1993, když s JB, taky už nebožtíkem, působili v Obecní domě, najednou přišli s nápadem, že musejí nechat vyrobit asi tři sta triček s krásným logem JAWA. Dříve slavnou firmou, která tou dobou už vyráběla jen plochodrážní speciály. A tak všichni v Obecňáku, včetně několika desítek uprchlíku před válkou v Jugoslávii, které tam zaměstnávali, průběžně nosili bílé t-shirt s velkým červeným logem JAWA! Někde jsem ho měl schované.
Glene, bude mi chybět to tvoje bárové: „Gregor, Gregor, cože?“, které zpravidla následovalo: „Marooo, co myslíš? Malou slivovici?“
Vzpomínka na Jo´s bar, Repre, Žíznivého psa…
Následující nikdy nepublikovaný text vznikl vloni v květnu, když se na Malé Straně sešla přepestrá společnost z nejrůznějších koutů světa, aby oslavila 31. výročí vzniku vůbec prvního porevolučního lokálu amerického střihu v Praze.
Praha raných devadesátek byla městem, které bylo atmosférou přirovnáváno k Paříži dvacátých let 20. století. Proudily k nám desítky tisíc nejrůznějších dobrodruhů. Někdo dorazil náhodou, někdo se tu chtěl zastavit jen na léto, jiní do Prahy přijeli studovat. Snili o tom, že budou spisovateli, umělci, byznysmeny, že se v tom postkomunistickém Klondiku proslaví, vydělají peníze. Někdo tu zůstal pár let, nemálo z tehdejších aktérů tady definitivně zapustilo kořeny. Dnes vedou nejrůznější bary a restaurace, šéfují showbusinessovým agenturám, salónům krásy, pracují ve filmovém průmyslu, stali se architekty, scenáristy, novináři, odborovými předáky, dabovali pornofilmy, jeden z nich dokonce pracuje v obchodě s armádní technikou – kdesi na Středozápadě USA.
Slavilo se a vzpomínalo v původním Jo´s baru, U Malého Glena, v restauraci Agave i v letenském baru Bukowski´s, tedy v podnicích, jež po Praze provozují dva Glenové, kteří k nám přilétli těsně po sametové revoluci: Rodák z Vancouveru Glen Emery a v New Yorku vyrůstající potomek židovských rodin z východní Evropy Glen Spicker. Aby se v nich tehdejší rozmanitá pražská společnost vyznala, dostali přezdívky Velký a Malý Glen a ty jim už jednou provždy zůstaly.
Jo´s bar
První americký bar v Praze paradoxně nezaložil Američan, ale Kanaďan Velký Glen. Začátkem devadesátého roku postavil jednu z prvních automatizovaných prádelen v Čechách – Laundry King v Dejvicích. A přemýšlel co dál. Byla to krásná a divoká doba – jen barů bylo málo a už vůbec žádný americký. Až pak Glen objevil ve dlouhém podloubí, spojujícím řadu měšťanských domů na Malostranském náměstí, prostory vhodné pro bar, který pojmenoval po své sestře Jo-Anne. Dřevěný bar a výzdobu vyprojektoval jako svou vůbec první zakázku architekt Vítek Máslo, dnes spolumajitel jedné z největších českých projektových kanceláří CMC architekti. Vystavěl ji amatérský řezbář Jan Král, profesí letecký dispečer, dnes si užívající zasloužilého důchodu kdesi v Mexiku se svou nádhernou kolumbijskou přítelkyní.
„Otevírali jsme v pátek 6. listopadu 1992. Hned bylo narváno. Když jsem ještě před půlnocí viděl, jak jeden Amík sbalil Australanku, bylo mi jasné, že to bude fungovat,“ vzpomínal Velký Glen. Jo´s bar se od prvního dne stal centrálním seřadištěm především severoamerických expatů, ale i životachtivých hollywoodských hvězd, světoznámých muzikantů i manekýnek. Na panáka tequily tam chodili Rick Ocasek s Pavlínou Pořízkovou, jindy Isabella Rosselliniová s Garym Oldmanem, když tady natáčeli Nehynoucí lásku. Zastavil se tam legendární skotský skokan na lyžích Eddie the Eagle, celou noc v Jo´s prý propili s Dennisem Hopperem nebo tehdy mladičkým Heathem Ledgerem. V době předmobilové a předinternetové plnil Jo´s bar i zásadní sociální funkci. Na obří nástěnce jste mohli sehnat ubytování, práci nebo se poptat po krásné modrooké holce s irským přízvukem, se kterou jste předevčírem vypili několik drinků a pak se vám ztratila.
Ubiquity
Zázemím po hutných večírcích se stal krásný byt Velkého Glena ve druhém patře nad Jo´s barem. „Říkali jsme mu Count Wallenstein Space,“ podotýkal účastník vzpomínkové fiesty Joe Earlywine, rodák ze St. Louis: „Původně jsem chtěl jet do Budapešti, ale po cestě jsem pořád slyšel, že jestli mám rád levný pivo a krásný holky, musím do Prahy. Stalo se, ale naštěstí po pár týdnech, když mi začaly docházet peníze, kráčím si to po Příkopech a vidím nápis London Dance Club. Vyjdu nahoru a ono to Ubiquty!“ připomíná Joe místo nejdivočejších house party té doby, sídlící ve velkém sále tehdy nezrekonstruované budovy Slovanského domu, a pokračuje: „Dám si pivo a nad barem vidím nápis. ´Ubiquity hledá mladé hipstery na roznos letáků.’ Povídám barmanovi, že nevím, jestli jsem dostatečně mladej a hip, ale že letáky bych rozhodně roznášet mohl. Barman na mě koukne, mezi zuby procedí, že letáky roznášej hezký mladý holky, ale jestli umím vařit… Já že fantasticky, že jsem se tím živil už v Seattlu v kuchyni hotelu, který patří jednomu odborovému svazu. Už jsem tam zůstal, makal v kuchyni, později za barem a s Johnem Brucem Shoemakerem vymýšlel house party.“
Řeč je o zakladateli Ubiquity, sběrateli nejrůznějších kuriozit, jemuž nikdo neřekl jinak než JB. Legendární byla jeho kancelář, kde měl na zdi vycpané opičky, na stolku, původně určenému k vyvolávání duchů, stály dvě nádoby s formaldehydem, v jedné naložené lidské embryo a ve druhé zárodek dvouhlavého telete. JB psal paměti, které se bohužel krátce po jeho smrti ztratily kdesi v jeho rodné Montaně. Tak tedy ještě jednou Joe Earlywine: „Normálně jsme v pokročilejších hodinách mejdanů lidem rozjančeným na LSD rozdávali nejrůznější masky. Až jsme jednou vymysleli, že pod klece, ve kterých tančily modelky, by bylo dobré postavit živého slona. Jenže – kde tak velké zvíře vzít? Volal jsem do pražské zoologické zahrady, dokonce jsme se domluvili, že nám ho nějaký zřízenec přiveze. A pak asi hodinu před domluveným doručením zazvonil telefon, že si to rozmysleli. Myslím, že udělali dobře. Velká několikaměsíční party skončila někdy v době, kdy Glen otevíral Jo´s bar. Povedl se nám skvělý třídenní rave, jenže v neděli odpoledne se ukázalo, že nám někdo ukradl kasu. 150 tisíc korun bylo fuč! Neměli jsme na nájem, a tak jsme dostali výpověď.“
Obecní dům
Další z účastnic velkého víkendového reunion Paulina Ahokas, dnes eventová promotérka a ředitelka Tampere Hall (50), která do Prahy mimo jiné přijela objednat vystoupení Pražského komorního baletu, vzpomíná na seznámení s tehdy bláznivým městem: „Někdy v létě 1991 jsem se objevila v Praze, ale jen asi na měsíc a půl, musela jsem zpátky do školy. Celý rok se mi šíleně stýskalo a následující léto jsem se vrátila. Dokonce mě vzali na HAMU, ale to úplně nevyšlo, vydržela jsem tam tři měsíce. Chvíli jsem pracovala v jednom hostelu na recepci, až pak několik let v nejrůznějších podnicích, které provozovali Glen Emery a John Bruce Shoemaker v Obecním domě.“
Nikdo neví, jak se jim to podařilo, ale jednoho dne se Prahou rozneslo, že Velký Glen s JB dostali do pronájmu velkou část budovy Slovanského domu, který tehdy rozhodně nebyl ve stavu, ve kterém ho známe nyní. V přízemí otevřeli Café Nouveu, kde se pořádaly módní přehlídky nebo tam vystupovalo Divadlo Sklep, v nádherné prvorepublikové herně v prvním patře vznikla klubovna – Martini bar, v přízemí z boku budovy pak pivnice Thirsty Dog, jež inspirovala Nicka Cavea ke složení stejnojmenné písně. Vznik názvu připomíná Joe: „Jednou po ránu jsme seděli v kuchyni doma u JB na I. P. Pavlova, léčím se sodovkou a jeho polská přítelkyně Ola, která mi říkala Joe the Dog, mě provokovala, že jsem tedy zatraceně žíznivý pes, Thirsty Dog. Když pak JB vstal a slyšel mou novou přezdívku, bylo jasný, jak se bývalá Formanka Obecního domu bude jmenovat.“
Repre
Jiný osud do Obecního domu zavedl Makedonce Kiro Tomoskiho: „V jedenadevadesátém mi bylo osmnáct, otevřeli jsme si s kamarádem Perem klub ve Skopje, jenže pak jsme vyrazili na výlet do Prahy. V okamžiku, kdy jsem viděl Pražský hrad, bylo mi jasný, že tu zůstanu. Nejdřív jsem pracoval v jugoslávské pizzerii West na Náměstí bratří Synků. Až pak jednou přišel kamarád Nemanja, skvělej kluk, pár let už bohužel nebožtík, že začal pracovat v nově otevřeném Jo´s baru u pípy. Dokonce se zasnoubil s Jo-Ann, plánovali, že spolu odjedou do Vancouveru. Nakonec z toho sešlo, ale já díky němu vůbec poprvé ochutnal koktejly a nachos. Někdy v březnu roku 1993 se ve Westu stavil takovej vysokej Amík, říkali jsme mu Fisherman Nil. Povídá, že dělá na jednom větším projektu a že nabírají lidi. Ten projekt byl Obecní dům! Okamžitě jsem oznámil všem kámošům, ať dají výpověď. Za pár dní jsem se vrátil s asi dvaceti lidma ze zemí bývalé Jugoslávie. Po různu se tam už zabydlovala parta Amíku, Skandinávců, Holanďanů a Belgičanů. Chystalo se otevření Repre, kde jsem dělal nočního manažera. Na první koncert ve své službě fakt nezapomenu. Hráli Support Lesbiens, tehdy ve své nejlepší formě, a do prostor pro 700 lidí se jich vtěsnalo asi 1800. Šéfové Glen s JB se na sebe podívali a hned zmizeli. Nechali mě v tom. Jediný, kdo tam se mnou zůstal, byl hlavní manažer Joe. Odehrávaly se tam neskutečné mejdany, ale asi nejvíc byla benefice pro bosenské uprchlíky před válkou na Balkáně s Joe Strummerem a Robinem Hitchcockem."
Epilog
V roce 1995 vypršela Glenovi s JB smlouva. Život se měnil, z Prahy se nestala Paříž ani Vídeň. Paulina se vrátila do Tampere, generální manažer Repre Joe, později odborový funkcionář, dnes ve výslužbě, odjel do Států. Fisherman Nil, vlastním jménem Nil Brennan, se tu oženil a žije v Praze dodnes, stejně jako Kiro, který se záhy přidal k produkční jednotce Roxy Dust (DJ Loutka, Petr Hošek nebo Jarda Krampol). Dnes je spolumajitelem První pražské multimediální produkce, která pořádá taneční festival Mácháč, koncerty v Ledárnách Braník a také taneční noc Transmission, se kterou pravidelně jezdí například do Austrálie, Číny nebo Thajska.
Velký Glen měl v Praze dva bary Bukowski´s – jeden na Žižkově, druhý na Letné. Glen Spicker pořád provozuje jazzový klub U Malého Glena, několik restaurací, síť rychlých občerstvení Burrito Loco, Muzeum komunismu a v prostorách bývalého Jo´s baru podnik, který nazval OG, tedy Original Glen, jako připomínku prvního amerického baru v Praze.
Marek Gregor, květen 2023
