Ředitelka Národní galerie Praha, paní Alicja Knast, si na rok 2024 stanovila zvláštní priority. Nepatří mezi ně nedostateční financování „její“ instituce, stav Veletržního paláce ani další – řeklo by se zjevné – problémy, nýbrž otázka zřejmě mnohem palčivější: to, jak jsme se tady ve střední Evropě vyrovnali s koloniemi.
Den před silvestrem jsem si v anketě Lidových novin přečetl vyjádření ředitelky Národní galerie Praha (NGP), paní Alicje Knastové: „Za prvé budeme muset najít nové způsoby, jak diskutovat a řešit koloniální minulost, a to i v zemích střední Evropy.“ Dostal jsem záchvat smíchu: máme snad řešit naši společnou koloniální minulost s Polskem a dalšími státy středovýchodní Evropy v kontextu okupací nacistickým Německem a Sovětským svazem? Ale to byla okupace, ne kolonizace...
Nebo že bychom měli poradit Velké Británii, Francii a Španělsku, jak se vyrovnat s jejich koloniální minulostí, a sdílet s nimi myšlenky, které umění vrátit a které ne? A případně přispět vracením artefaktů ze sbírek Náprstkova muzea? Chtěla nám snad paní ředitelka naznačit, že na letošním bienále v Benátkách bude ČR zastupovat Eva Koťátková s projektem Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilogramů lehčí, který zkoumá československou historii „ze současných ekologických a dekoloniálních perspektiv“? Jenže „žirafí srdce“ v Pavilónu České a Slovenské republiky v Giardini neuvidíme: zůstává uzavřený, protože na něj v roce 2019 spadl strom. A my – se Slovenskem – nejsme schopni tu naši „nepodsklepenou chajdu pro umění“ opravit, a tak bude Koťátková vystavovat v Arsenale, kde mají svá zastoupení státy, na něž mezi třiceti vyvolenými v prestižní Giardini nezbylo místo.
Shrňme si to: NGP, o které se už od Knížákových dob říká, že jde o nejpodfinancovanější státní příspěvkovou organizaci v gesci MK ČR, neřeší nedostatečné financování, rekonstrukci Veletržního paláce (na loňském Designbloku tam jeden ze dvou hlavních vchodů nefungoval a polovina pánských mušlí na toaletách v přízemí byla mimo provoz) ani opravu historického pavilónu v Benátkách, ale „koloniální minulost ve střední Evropě“. Smích mě přešel, těžko je mi u srdce!
